Mít rád

„A co je to vlastně to „mít rád“?“ , ptala se v jedné pohádce Saxana Jendy. A on nevěděl, jak by jí to jednoduše vysvětlil, a proto zvolil příběh o hrníčku a talířku. Ona se ptala s dětskou naivní jednoduchostí a dostalo se jí složitého příměru, kterým dokáže dospělý člověk zašifrovat každý jednoduchý a silný cit.

Toto je totiž jádro celého problému. Celý problém světa dospělých je ten, že je příliš komplikovaný. Že ztratil dětskou jednoduchost, přímočarost a upřímnost. A kvůli čemu? Proč? Aby vypadal složitě a důležitě. Ale přes všechnu důležitost a komplikovanost ztratil to hlavní. Ztratil schopnost jednoduše mít rád.

Kdyby to totiž byl rozhovor dvou dětí, Saxana by dostala jednoduchou odpověď. Co je to mít rád? To je přece chtít tě vidět šťastnou. To je přece dávat z celého srdce to nejlepší, co mám.

Děti mají jednoduchý, krásný a šťastný svět. A nikdo nás nemůže nutit se ho vzdávat. Sami ho cestou ztrácíme, protože si myslíme, že to tak má být. Ale je to jen na nás. .. Pozorujme někdy šťastné děti. Smějí se, výskají, tančí a radují se. A když zvednete zrak, docela jistě uvidíte dospělé lidi stát okolo a sledovat to dětské radování se slzou v oku. Dospělí jsou přeci jen velké děti. Také se chtějí radovat. Také chtějí být šťastní.

A tak mám pro vás návrh, mí milí dospělí. Jděte ven – do lesa, k vodě, na louku… Jděte tam, kde vám je dobře. Pak si vzpomeňte na něco, co máte opravdu rádi. Nezáleží na tom, jestli to bude člověk, věc nebo činnost. A nechte se prostoupit tím vlahým pocitem, který vás při tom zaplaví. Úplně se mu odevzdejte a přestaňte jej kontrolovat. Nechte ten pocit, ať vám zaplní hrdlo smíchem, zalije oči slzami a duši naplní teplem. Tak – už to máte? Tak to je „mít rád“. Nepouštějte ten pocit. Ať vás všude provází. Nikdo na světě vám nemůže zakázat, abyste měli rádi. Nikdo na světě nechce, abyste byli smutní dospělí. Buďte velké šťastné děti.

Mám vás ráda!

Obrázek zdroj: pixabay.com

Řetězy

Naše vnitřní dítě je často svázáno mnoha řetězy, které jej poutají k minulosti. Nutí ho prožívat stejné situace stále dokola, nutí ho opakovat stejné chyby, kterých bylo často svědkem. Povím vám příběh takových řetězů.

Byla jednou jedna mladá dívka. Žila v době, kdy nebylo zvykem, aby měly ženy vlastní názor. Mohly se realizovat pouze skrze péči o manžela a rodinu. Tahle mladá dívka byla zatím na prahu dospělosti. Měla dvě sestry. Jejich tatínek dělal vše, co ho naučil jeho otec, aby zabezpečil rodinu. Nadto ho nesmírně trápilo, že nemá syna, kterému by předal své zkušenosti. A tak pil a unikal do alkoholového opojení. Měl hodnou ženu, která měla tu smůlu, že byla navíc i energická a podnikavá. Aby mohla přilepšit rodině, musela tajně obcházet ves a malovat sousedům pokoje, zdobit ornamenty a zkrášlovat jejich bydlení. Ovšem její manžel se to nesměl dozvědět, byla by to pro něj potupa.

Toto všechno ona mladá dívka sledovala s nevolí. Nechtěla zapadnout do stejného systému. Věděla, že život nabízí víc. Chtěla si užívat a radovat se. Osud tomu však chtěl jinak. A tak její radování nezůstalo bez následků. Potupa a hanba, kterých se rodina chtěla vyvarovat se přes všechnu snahu snesly na jejich hlavy. Měli v rodině svobodnou matku!!! Snažili se všemi způsoby dívku donutit, aby se dítěte zbavila, dokud je čas. Ale ona se nedala. Ubránila sebe i své dítě.

Později se našel muž, který ji i jejího syna přijal za vlastní. A měli spolu další dvě krásné zdravé děti, holčičku a chlapce. Tady by mohl příběh skončit happyendem. Kdyby nebylo řetězů, které teď už mladou maminku, poutaly k minulosti. Ona celý svůj život prožila ve strachu z mužů. Viděla, jak krutě se zachází se svobodou dívek. Byla svědkem toho, jak nelítostné jsou okovy pravidel, které nutí ženy ohýbat svou vůli až k prasknutí. Její matka musela tajně malovat byty. Její sestry se vdaly a měly kopu dětí jen proto, aby unikly z rodného domu. Ona musela tvrdě bojovat o život svého dítěte. Dívala se na svou malou dcerušku a viděla, jak tvrdý svět na ni čeká.

A tak se rozhodla dát všechnu svou lásku a přízeň svým dvěma synům. Doufala, že pro svou malou holčičku udělá víc, když ji bude od mala připravovat na ústrky, kterých se v životě dočká.

A dívenka rostla. Byla vždy ve stínu svých bratrů. Když něco potřebovala, byla vždy poslední na řadě. Zvykla si bojovat o své místo na slunci. Zocelila se a zatvrdila. Věděla, že nic nedostane zadarmo. Ani lásku matky. Ani uznání otce.

Vyrostla z ní bojovnice. Když dospěla a vkročila do života, byla zvyklá rvát se o každý kousek štěstí. A tak vtrhla do světa jako uragán. Věděla, že co si nevybojuje, to nebude mít. Založila rodinu, koupila si byt, později dům, jezdila na dovolené… Vyrvala světu tolik přízně, kolik jen mohla. Ale nebyla šťastná. Jádrem všeho byl totiž strach. Strach ze světa mužů, který do ní vložily generace žen před ní. Neustále byla pod palbou strachu. Nevěděla, ze které strany přijde útok. Život s bratry ji naučil, že si musí zuřivě chránit, co je její. Bála se mužů, kteří by ji obrali o svobodu, stejným strachem, který měla její matka, její babička i ženy před nimi.

Přála bych jí, sobě i všem ženám, abychom dokázaly žít ve svobodném světě. Abychom dokázaly otevřít svá srdce beze strachu, že nás někdo zraní. Útoky mohou přicházet ze všech stran, ale laskavého člověka nezasáhnou. Dejme lásku sami sobě. Dovolme si spočinout a povolit sevření. A zbavme se řetězů, které nás tíží. Tehdy budeme silní. Budeme vědět, kde jsou naše hranice. Budeme mít svou vlastní rajskou zahradu uvnitř svého srdce. A je jen na nás, komu dovolíme vstoupit a kdo zůstane na prahu.

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/%C5%99et%C4%9Bzy-je%C5%99%C3%A1b-pr%C5%AFmyslov%C3%A9-t%C4%9B%C5%BEk%C3%BDch-919058/

Už NIKDY nebudu milovat

„Už nikdy nebudu milovat!“ křičela v slzách, plna bolesti a šíleného zármutku. Měla srdce rozervané na milion kousků, které ten náraz rozmetal po celé galaxii.

Všechno začalo o mnoho let dříve. Tehdy, když na její srdce zaklepal osud.

Setkali se na jednom z mnoha večírků, které se tenkrát na kolejích konaly. Bylo to začátkem zimy, kdy čerstvý sníh křupal a ze stánků voněla perníková srdíčka. Večírek byl jedním z těch, kde se potkávají osamělí lidé s prázdnými pohledy. A tam se jejich oči střetly a Ona věděla, že potkala svůj osud. Ve dveřích stál On. Měl divoký pohled hlubokých černých očí a když si z havraních vlasů setřásal první sníh, jí se slabostí podlomila kolena. Neomylně zamířil k ní a bezostyšně jí zašeptal do ucha hlubokým hlasem: „Dnes večer jsem tu jen kvůli Tobě“. Ucítila směs mužného parfému a cigaret a věděla, ach bože, že už nikdy nechce patřit jinému muži.

Stalo se, co se stát muselo. Oba bezhlavě propadli té nejsyrovější vášni, jaká kdy pohltila Zemi od dob vyhnání z Ráje. Celé dny i noci (bože, těch nocí!) hladově zkoumali svá těla i duše jako poslední trosečníci, které jejich postel unáší do hlubin Vesmíru. Neexistoval pro ně jiný svět. Neznali nikoho a nic jiného. Věděli, že byli stvořeni jeden pro druhého. Věděli, že od počátku věků byli stvořeni pro to, aby se milovali. Byla to vášeň, která dokáže zažehnout věčný plamen. Nebo spálit všechno na popel.

A tehdy On poprvé ucítil strach. Ten pocit jím projel jako ledové ostří a bodl ho přímo do srdce. Bál se, že by se měl vázat. Bál se, že by měl už navždy patřit jediné ženě. Bál se ztratit svobodu. Bál se její nespoutanosti. Bál se, že mu uteče. Bál se, že ho zradí. A tak zradil první.

To odpoledne bylo stejné jako všechny před ním. Jela domů autobusem, nevnímala svět kolem, snila a četla. Když zvedla unavený pohled od knihy, její oči se střetly s jeho pohledem. Byl tam. S jinou dívkou. V tu chvíli se pro ni zastavil čas. Srdce přestalo tlouct a než se znovu rozeběhlo, Vesmír se pootočil kolem své osy. Jak jí to mohl udělat? Jak ji mohl zradit? Jak mohl líbat jiné rty?

Mnohokrát na něj od té doby myslela. Často si přála znovu ho potkat. Chtěla si vzpomenout na to, co bývalo jejich světem. Chtěla mít jeho paže ovinuté kolem svého těla. Stále cítila jeho vůni. A roky ubíhaly. A on mlčel. Občas se minuli ve městě, ale když se potkali, zvony nezněly a vzduch se nechvěl.

Až jednou neodolala. Zvedla telefon a vytočila jeho číslo. S bušícím srdcem čekala, co se stane. A jakmile zvedl sluchátko, věděla (ach bože), že opět roztočila Kolo osudu. A tak se znovu setkali. Po dlouhých letech byli oba nejistí. On se raději skryl do kuchyně za vůni čerstvé kávy. A ona utekla za zasněný pohled z okna. V tu chvíli jí bezděky ze rtů splynulo pár francouzských veršů. A on se zastavil v půli kroku, káva v jeho rukou se zachvěla a on se bezmocně mocný vrhl k jejím nohám. Všechny ty roky, kdy na sebe čekali a snili o sobě a milovali se, byly pryč. Zůstali jen oni dva a jejich láska. Vzduch zezlátl a oni dýchali čiré štěstí. Splynuli v největší extázi, kterou si kdy mohli přát. A když mu pak, znavená láskou, usínala v náručí, i mraky zakryly slunce, aby jim dopřály soukromí. Jejich duše tančily společně.

Ona se rozloučila a s úsměvem na rtech šla vstříc novému životu. Věděla, že On je její láska, její život, její všechno.

On mlčel.

Když mu později volala a psala dopisy, mlčel. Když čekala pod jeho okny, mlčel. Když ho hledala, mlčel. Později si dodala odvahu a zeptala se přítele, co se stalo s mužem jejího života. Přítel se smutně podíval a pak jí řekl to, co už beztak dávno věděla.

Oběsil se.

Jednoho podzimního dne za úplňku si sáhl na život. Zemřel tak blízko jejích oken, že ho téměř mohla spatřit. Vykřikla. Její srdce zemřelo s ním, oběšené na konopném laně. Už NIKDY nebudu milovat.

Ale ona nezemřela. Žije. Miluje. Už nemiluje tou vášní, která by bořila světy a pálila mosty. Ale ví, že její láska nikdy nezmizí. Že je vepsána v kronice světa. A že dala křídla svému srdci. Tomu, které přes bolest vzlétlo až do nebes, a které bude navěky zpívat, jako když sám život tepe křídly do věků.

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/l%C3%A1ska-zem%C5%99el-k%C5%99%C3%AD%C5%BE-trn%C3%AD-koruna-699480/