Být zmizelá

Maličké smítko prachu se vířivě snáší k zemi. Padá odkudsi z nekonečna a tančí svůj křehký tanec jako poctu všemu nádherně zbytečnému. V odpověď na lásku, s jakou se smítko odevzdává vzduchu, zasvítil sem jeden jediný sluneční paprsek. Smítko přijalo výzvu a svůj baletní projev obohatilo o hru světla a stínu. Spirálka sem – do tmy, spirálka tam – zpátky do světla. Padalo pořád níž a níž a přitom bylo tak překrásné jako nic jiného v tento okamžik na této planetě.

Malá dívenka se nedokázala od magie světla, stínu, tance a pádu odpoutat. Fascinovaně hleděla na prach, který se snášel k zemi. Na ta drobná smítka, kterých si nikdo jiný nevšímal. A která dokázala tančit ladněji než baletka. Opravdověji. Protože jejich tanec byl prosycen smrtí a konečností. A bylo v tom cosi překrásného. Dívenka se vydala domů, aby nakreslila rej smítek, který jí utkvěl v hlavince. Cestou přeskočila potůček. V proudu se zachytilo jedno malé pírko a voda jej unášela dál a dál. Dívenka zůstala stát. Pírko se točilo, vířilo a klouzalo po vodní hladině. Vyhýbalo se kamenům a nechalo se unášet vstříc netušeným dálkám. Kde se asi zastaví? A dopluje až do moře? Pozdravuj tam!

Teď už dívenka přidala do kroku, začal ji tlačit čas. Čas, který bobtnal a roztahoval se v žaludku. Věděla, že si jde domů pro výprask. Věděla, že zase jde pozdě. Jako vždycky. Máma už ji vyhlíží z okna a zase má stažené obočí. Ach jo. Tak jdem, pírko, smítko i ty, velká koule hnusného času, která mi ležíš v břiše. Když se bojím, tak vždycky břichem.

Dívenka se nepletla. Jen co za ní zapadly dveře, dostala pěknou nálož ostrých slov. Kde se pořád fláká? Co pořád dělá? A proč jí to tak trvá? Musíš pohnout zadkem! Život se s tebou nebude mazlit jako já teď s tebou! Koukej si udělat školu! A pak připrav stůl na večeři. Ale honem, za chvíli je tu táta!!!

Slova se připojila k času a dívenka neměla chuť vůbec do ničeho. Ani do jídla. A přitom byla tak hubená a křehounká. Zrovna jako ta kytička, která se za oknem protahovala v jarním povětří. Dívenka vykoukla z okna. Spatřila malinkého ptáčka, který se koupal v kaluži. Tak rozkošně si probíral pírko po pírku. Vystřikoval kapičky vody, které kolem něj dopadaly jako svatozář. Holčička v úžasu hleděla na tu laskavou harmonii a cítila lásku. Připadala si jako ptáček, roztáhla paže a se smíchem zkoušela vzlétnout.

„Co tu zas děláš?? Tak já ji pošlu dělat školu a ona tu tancuje! To se mi snad jenom zdá!! Co z tebe jednou bude, holka nešťastná! Nikdo se s tebou mazlit nebude!!!!!“

Dívenka svěsila paže, ptáček v jejím srdci ulétl kamsi daleko. Máma to viděla a bylo jí do pláče. Viděla, jak její princezna sklonila hlavu nad úkoly a dva cůpky jí zplihle visely k zemi. Tak ráda by jí vzala do náruče a přitiskla k srdci. Tak ráda by jí řekla, že všechno bude dobré.  Že život není pes. Že bude vždycky její malá holčička.

V tom cvakly dveře a táta se shání po večeři. Konec pohádky. Máma spěchá k plotně. A říká si, že je to tak lepší. Však ať malá ví, co ji jednou čeká. Že život je pes. Že je to dřina a tvrdá práce. Že šťastné jsou jen děti a i ty jen na chvíli.

Ale co se stane s dětmi, když vyrostou? Copak dospělí nejsou velké děti? Když se jako malí naučíme, že život je zlý pes, kdo nám pak řekne, že není, až budeme velcí?

Malá divoška

Jejím největším štěstím byl život. Žila proto, aby byla šťastná. Byla šťastná tehdy, když žila. Když cítila, jak jí tepe srdce v hrudi. Když nohama kypřila vlahou zem. Když ponořila ruce až po lokty do studené vody  a tekoucí potůček jí smýval písek z rukou. Když jí vítr cuchal vlasy. Když mžourala tak dlouho do slunce, až jí z toho bolely oči. Když mohla roztáhnout paže a točit se dokola. Když se mohla rozeběhnout přes louku plnou květin. Když cítila vůni jarních květin a prvních jablek. Byla šťastná, když lezla na stromy. Byla šťastná, když z nich seskakovala. A nejvíc byla šťastná tehdy, když přišel jarní déšť. Nechávala si kapky stékat po tvářích a plakala radostí, že příroda pije a dostává vše, co potřebuje. Pak zmáčená běhala po poli a křičela, že v dešti je Bůh. Nebo tehdy, když přišel první sníh. Dlouho v úžasu sledovala vločky, které tančily jako baletky. Tančila s nimi. Pak vyplázla jazyk a chytala to studené nic, které chutnalo jako Vánoce. Byla šťastná. Byla to malá divoška.

Ale pak už bylo moc pozdě a musela domů. A doma vždycky dostala vyhubováno. Že je mokrá, špinavá, uřícená. Že má špinavou sukýnku, roztrhané triko. Honem do vany a umýt! Vydrbej si ty uši! Jak to vypadáš? Takhle se chová holčička? Namydli si pořádně ty kolena! Vím, že to bolí, máš je odřené! Tvoje chyba, neměla jsi běhat venku. Takhle se holčičky nechovají! Utři se pořádně! Neflákej to! Běž se najíst! Sedni si rovně! Nemlaskej! Nesrkej! Utři si tu pusu! Ty jíš jako čuně! Po tobě by se ještě najedlo pět slepic!! No co ty drobky! Tohle přece holčičky nedělají! Ne, ven už nepůjdeš! Běž si číst! Nebo si hraj s panenkama! Máš nové šaty, dávej na ně přece pozor!! Mně nezajímá, že to bolí, ty copy ti prostě upletu!! Nebudeš mít rozpuštěné vlasy jako nějaká bosorka!!

Malou divošku lapili do sítě. Svázali jí vlasy, umyli obličej, navlékli krajkové šaty a na nohy dali lakované střevíčky. Vypadala jako malá princezna. Ale nebyla. Nikdy nemohla být. Neměla to v povaze. Raději by běhala venku s větrem o závod. Ale musela si číst v knížkách a hrát si s panenkami. A tak, aby přežila, ztratila se malá divoška kdesi sama v sobě. Předstírala, že je někým jiným. Vyrostla a byla zvyklá poslouchat. Poslouchat mámu, tátu, šéfa, partnera….. Když budeš poslouchat, něco za to dostaneš. A tak občas dostala pohlazení. Pár peněz. Nové šaty. Ale nic z toho ji nemohlo doopravdy potěšit.

Až po mnoha letech dostala odvahu podívat se do temného koutku své duše. A tam našla malou divošku. Smutnou, skrčenou, opuštěnou a zapomenutou. Udělala jí malou skulinku do jejího vězení. Divoška vykoukla, poprvé po letech se nadechla a malounko jí zasvítily oči. A tak ji vypustila na svobodu. Divoška rozbila vše, co tvořilo zdi jejího světa. Divoška nezná hranice. Divoška je svobodná.

Nakonec se Divoška s láskou rozloučila i s Princeznou, kterou nikdy nebyla a nechtěla být.

Divoška umí milovat z celého srdce vše živé. Raduje se z každé chvíle. Těší ji každý kvíteček, lísteček a ptáček. Miluje svobodně, bez hranic, bez omezení. Nechme Divošku v nás, aby nám ukázala, jak obrovské může být jediné lidské srdce. Nechme Divošku, aby rozbila vše, co nás brzdí. Milujme svou Divošku tak, jak to umí jen ona. Odměnou nám bude svoboda a láska. A co je víc?

Citlivý chlapec

Bylo to jen malé světýlko. Křehká dušička, která plula nekonečným Vesmírem a byla blažená v obrovském moři lásky. Rozpouštěla se a zase nabírala obrysy, definovala svůj tvar podle množství štěstí, kterým zrovna proplouvala. Ale pak se rozhodla, že její křehkost a citlivost musí projít zkouškou. Že je potřeba zažít utrpení, skrze které pomůže sobě i ostatním. A tak se dušička rozhodla narodit.

Přišla na svět v podobě malého chlapce. Byl menší než ostatní, vypadal tak křehce. Už v porodnici byl jiný než ostatní. Málo plakal a hodně se díval kolem sebe udivenýma očkama. Nechápal, co je to za divný svět kolem něj. Jedinou jistotou pro něj byla máma. Tu jedinou znal. V jejím těle zažíval spojení s Vesmírem, domovem lásky ze kterého přišel. A tak mámu volal co nejčastěji. Ale ona najednou nebyla blízko. Odnášeli ho pryč, píchali do něj jehličky, strkali mu divné věci do pusinky. Nemohl plakat. A on tak moc potřeboval svoji mámu. Svůj Vesmír.

Jak chlapec rostl, nesl si v sobě strach a bezmoc, kterou zažil hned na počátku života. Bál se, že se mu máma ztratí. Bál se, že zase bude sám. A máma byla často unavená, vyčerpaná a zlostná. Nespala, nejedla, nechápala. Chlapeček šílel strachy, co se to s jeho mámou děje. Volal ji k sobě, aby se znovu propojili, aby společně našli lásku Vesmíru. A Vesmír ho vyslyšel. Mámin život udělal tolik kotrmelců, až nakonec zůstali s chlapečkem sami.  Konečně se mohli svobodně propojit. Chlapec byl tak šťastný! Znovu zažíval ten pocit bezpečí.

Jak chlapeček rostl, dával víc a víc najevo svou citlivost. Ve školce nedokázal držet krok s hlučným kolektivem dětí. Potřeboval být aspoň chvíli sám, ve svém světě. Nedokázal nosit oblečení, které ho škrábalo. Nedokázal se bránit útokům ostatních dětí. Nedokázal ustát příliš mnoho podnětů. Nedokázal vydržet sebemenší bolest. Velice často plakal. Slzy byly jediným způsobem, jak mohl ulevit své bolavé dušičce. Viděl, kolik bolesti a trápení působí své milované mámě. Viděl, jak máma musí pořád odrážet útoky okolí. Viděl, jak máma kvůli němu trpí, protože si všichni myslí, že je rozmazlený.

Často byl nemocný. Trpěl dusivým kašlem. Kdykoli ho někdo začal dusit tvrdou výchovou, začalo se mu špatně dýchat. Ale naštěstí jeho máma ho chápala. Máma věděla, že přijal nejtěžší úkol ze všech. Přijal úkol „být jiný“. Rozhodl se prožít svou citlivost. Byl silnější než kdokoli jiný. Nezměnil své chování, ani když na něj naléhali a říkali mu, že chlapi nepláčou. Vytrval ve svých emocích, i když se mu posmívali, že se chová jako holka. Dokázal silou své citlivé lásky rozpustit zeď ,kterou kolem sebe dospělí staví. Dokázal rozesmát mámu, když jí nebylo dobře. Dokázal ustát svou citlivost.

Je velice křehká hranice mezi citlivostí a rozmazleností. Ale citlivé děti nejsou rozmazlené. Ony jen znají všechnu tíhu a bolest světa. A přesto nejsou uzavřené, přesto dávají lásku plnými hrstmi.