Předpovídat budoucnost

Čas od času by každý z nás chtěl nahlédnout do budoucnosti. Známe důvěrně tu touhu vědět, co se stane. Tu svobodu znát události předem a moci se v klidu rozhodnout jak reagovat. Víme, co to znamená chtít vědět víc. Znát budoucnost. Dokázat ji předpovídat.

A přitom to každý den děláme, aniž bychom o tom věděli.

Každý, kdo se stal rodičem, tetou, strýčkem nebo prarodičem, moc dobře zná tu chvíli, kdy se mu na jazyk stále dokola dere chvála potomka/synovce/neteře/vnuka či vnučky. Každému na potkání bychom ukazovali fotky svých dětí a vychvalovali je do nebes.

On ten náš kluk je takový koumák a badatel. Pořád do všeho musí šťourat a všechno hned rozebírá. Je prostě chytrý a chce vědět, jak věci fungují.

Ona ta naše holčička je taková princezna. Od malička nemá ráda umazané ručičky. A pořád by nosila jen růžovou, tolik jí sluší!

Tak. A je to. To jsou naše předpovědi do budoucna. Neustále omíláme dokola, jak jsou naše děti takové a makové, až tomu sami začnou věřit. Neuvědomujeme si totiž, že neříkáme jací SKUTEČNĚ jsou. Říkáme, co si o nich MY MYSLÍME. On ten chlapeček vůbec nemusí být chytrý koumák. Prostě si jen potřeboval něco rozebrat a pak o to ztratil zájem. A té holčičce normálně umazané ručičky nevadí, ale zrovna sáhla do pryskyřice a ta je fakt nepříjemná…

Tím, že budeme dokola neustále před dětmi opakovat, jací jsou, vytvoříme v nich předpoklad, že takoví skutečně jsou. Ale to se vůbec nemusí shodovat s realitou! Ve skutečnosti z klučíka vyroste třeba nevrlý automechanik, který se šel vyučit proto, že přece „od mala rád rozebíral věci“. Ale on by třeba byl mnohem šikovnější učitel, protože ho baví vést kolektiv dětí. A z holčičky vyroste nespokojená třicátnice, která se neustále obléká do triček s Mickey Mousem, protože přece byla „od mala princezna“, která nechce mít špinavé ručičky.

A jakmile ti dva dospějí do chvíle, že budou se svým životem nespokojení a budou ho potřebovat změnit, narazí na prázdná místa na mapě. Uvědomí si totiž, že už nechtějí být takoví, jací byli podle okolí vždycky. Zjistí, že chtějí být sví. Ale neznají pravdu sami o sobě. Netuší, jací vlastně jsou. Protože v době, kdy se utvářelo vnímání světa a sebe samých, neustále jim někdo podsouval myšlenky na to, jací jsou.

Nevynášejme ukvapené soudy o malých dětech. Všechno slyší, nasávají a přijímají za své. Právě tím předpovídáme jejich budoucnost.

Namísto toho se jich nebojme zeptat, co mají rádi. Podporujme je v tom, aby hledali své silné a slabé stránky. Podporujme je v rozvíjení jejich osobnosti. A naučme je odolávat cizím soudům a rozsudkům. Protože zodpovědnost za svůj život jednou ponesou jen oni sami.

Doteď byl hodný!

Pevně věřím tomu, že každý rodič už zažil onu prapodivnou situaci, kdy si vyzvedával dítě od babičky (nebo z jakéhokoli hlídání) a zazněla věta: „Doteď byl hodný! Než jsi přišla bylo to zlaté dítě“. A vy jen nevěřícně kroutíte hlavou, když vidíte to malé uječené smrádě, které se vám věší na sukni.

Jakto? Proč? Co to má znamenat??

Mám snad schizofrenní dítě? Nebo mi všichni lžou? Určitě strašně zlobí, jen mi to nechtějí říct. Rodiče všech malých princezen s modrýma kukadlama si mohou dosadit věty typu: „snad ta moje holčička beze mne nepláče“, případně „doufám, že ji ve školce ostatní děti moc nezlobí“. A ono ejhle – malá princezna si dokáže dost tvrdým způsobem zjednat pořádek, srovná do latě všechny kluky a když ji někdo neposlechne, nasadí nejtvrdší kalibr – slzičky.

Jak je možné, že jakmile se děti ztratí z rodičovského dosahu, chovají se najednou naprosto jinak? A naopak – jak je možné, že jakmile se rodič přiblíží zpět, děti se jako mávnutím proutku promění v někoho naprosto jiného?

Kde je tedy ta často vzývaná dětská opravdovost? Autenticita? Nebo je to všechno jinak?

Jsou-li děti s rodiči, jsou opravdové. Svobodně projevují emoce, vyjadřují své touhy a nechávají se unášet všemi proudy své osobnosti. Také si ale zvykly hrát s rodiči „na schovávanou“. Dobře je znají a vědí, kde má máma nebo táta slabé místo. Vždyť pozorováním rodičů tráví celý svůj čas od chvíle, co se narodili. Vědí, že když vykulí oči, tatínek jim dopřeje první poslední. Vědí, že když maminku pohladí a řeknou, že je hezká, dostanou i tu dobrůtku, co jim před chvílí zakázala. A využívají toho vrchovatou měrou.

Jakmile se ale ocitnou samy ve velkém světě – u prarodičů, ve školce nebo na kroužku, musí se začít chovat jinak. Neznají paní učitelku nebo trenéra ještě tak dobře, aby věděly, jak na něj. A tak nasadí ty vzorce chování, které si už stačily osvojit. Vědí, že dospělí chtějí, aby byli hodní. Tak tedy jsou. Vědí, že dědečkovi se neodmlouvá. Tak to nedělají. Hrají role, které jsou prověřené a fungují.  Jsou to procesy, které jim umožní „přežít“ do chvíle, než přijde máma nebo táta a oni budou moci polevit v ostražitosti.

Problém nastane, když dítě vstoupí do interakce s jinými dětmi. Tady už neuplatní vzorec „hodná holka, hodný kluk“. Protože tady chce být autentické. Nemusí před jiným dítětem schovávat svou osobnost. A začne reagovat a jednat podle toho, co se naučilo od rodičů. Jaké vzory chování fungují doma. Například pokud holčička okouká vynucování si věcí pomocí emočního nátlaku, při prvním konfliktu spustí slzičky jako osvědčenou zbraň. Pokud chlapeček vidí, že „pro ránu se nejde daleko“, při prvním konfliktu zatne ruce v pěst a vynutí si respekt silou.

Oni to nedělají se zlým úmyslem. Oni jednoduše dělají jen to, co funguje. To, co okoukali od dospělých.  A tak je na nás, rodičích, abychom plnili svůj i dětský svět emočním klidem, vyrovnaností a láskou. A abychom ukazovali dětem jiné cesty, jak získávat věci a jak se o ně dělit.

A je na nás, kteří provázíme děti, abychom dokázali zakročit tam, kde pozitivní vzory chybí a dosytili láskou všechny vztahy, které jsou kolem nás.