Žena ohně

Neumím meditovat. Moje myšlenky lítají od žehličky až ke knihám.  Miluju dlouhé sukně, ale cítím se v nich jako balón. Vonné tyčinky mi většinou smrdí. Místo zeleného čaje si někdy dám kafe. Z možností „veganský párek“ a „špekáček na ohni“ si vždycky vyberu tu druhou. Nevím, jak se vaří cuketová polívka. Připadám si jako rebel, když si občas zeleninu v obchodě nedám do plastového pytlíku. K smrti mne nudí duchovní filmy o Zeleném životě.  Moje emoce lítají jako na houpačce a občas je ze mne žhavá sopka. O sopečné erupci se pak ještě dlouho mluví mezi sousedy. Nejradši mám kraťasy a vytahané triko s flekem od piva.  Neumím jen tak „plynout“, potřebuju akci, činnost, děj a náboj.

Asi prostě nejsem duchovní.

Ne. Nejsem duchovní žena tak, jak se to teď stalo moderní. Ale já jsem duchovní. Po svém. Bez masky! Duchovní může být každý, kdo cítí, myslí, vnímá a miluje. Duchovní je každý po svém. Každý, kdo v srdci cítí lásku a kdo chrání slabší. Každý, kdo uctívá sám sebe. Kdo miluje svou krásu a jedinečnost. Každý, kdo ví, jakou zodpovědnost má za svůj život.

Nemusím být duchovní a éterická. Stačí, když budu vyzrálá a zodpovědná. A k tomu mi stačí láska k sobě.  A ticho v lese. A oheň. Se špekáčkem. A k tomu pivo.

Hore kopytama

Moje kamarádka občas říkávala, že někdy je všechno hore kopytama. Prostě naruby. Jinak. Tím „hnědým“ nahoru…

Známe to všichni. Když odejde partner. Když nás vyhodí z práce. Když se na nás nejlepší kamarádka vykašle. Když nám dítě řekne, že jsme nejhorší rodiče na světě…. Prostě je najednou všechno jinak.

Každý životní kotrmelec je příležitost, jak změnit svůj postoj a přehodnotit své vztahy.  Často se stává, že celý život žijeme podle hesla „mělo by se….“. Vytvořili jsme si ochranné slupky různých „mělo by se“, abychom se cítili přijímaní, milovaní a láskyplní.  Měli bychom založit rodinu, měli bychom se vzít, měla by se posekat zahrada, měli bychom pozvat tvoji maminku na oběd…..

Ale pak stačí jeden vesmírný přemet a všechny „mělo by se“ odpadnou.

A my zůstaneme na všechno sami. Zmizí slupky, zmizí ochrana, zmizí rodina a přátelé. A v ten moment, kdy jsme nejvíc sami, zjistíme kvůli čemu jsme vlastně na světě. Ne kvůli rodině, ne kvůli dětem ani kvůli partnerovi. Jsme tu jen a pouze kvůli sobě.

Ano, byli jsme vychováni v představě, že takové prohlášení je sobecké. Žena tu je hlavně kvůli dětem. Muž kvůli zajištění rodiny. Ale co až děti odejdou? A co když se rodina rozpadne? Co nám zůstane?

My a náš život. To je to, oč tu běží. Až dopadnete na dno samoty, zjistíte, že nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Že nemusíte s nikým bojovat. Že se nemusíte o nikoho starat. Jen o sebe. A když budete vy v pohodě, bude i okolí.A jestli ne, není to váš problém.

Až dopadnete na dno samoty a ztratíte všechny ochranné slupky, dostanete největší dar ze všech. Dostanete zpět svůj život.