Piedestal pro mrtvé

„Prožil jsem karneval života v nekonečné nicotě, temný a prázdný…“ Tak pravil klasik. A snad nic neděsí víc, než představa, že až zhasnou světla na posledním bále, my zjistíme, že jsme místo tance seděli celou dobu u zdi a čekali na vhodnou chvíli. Čekali jsme, až někdo přijde. Čekali jsme, až zahřmí. Nebo až bude pátek.

Valnou většinu z nás tíží vzorce chování, které jsme zkopírovali z chování někoho, kdo nám kdysi byl blízký. Vzali jsme si pro sebe, co jsme považovali za nutné. Ale my nejsme ani naše maminka, ani náš tatínek…. Nejsme ani jeden z našich příbuzných nebo někdo, kdo s námi žil a byl, když jsme byli malí a bezmocní. My jsme my. A cizí chování nám neprospívá. A zbavit se jej nedokážeme nebo spíš ani nechceme, je to přece tak bezpečné, pohodlné a známé.

Ale pokud snad přece jen chceme někdy v životě ochutnat jiskřivý koktejl opravdového štěstí, musíme sebrat všechnu odvahu a vykročit na pravdivou pouť. Na té pouti budeme povětšinou sami. A možná potkáme i přátele. Ale střezme se peidestalů, na kterých stojí naše mrtvé modly.

Kdykoli v životě potkáme někoho, kdo se nám bude zdát úspěšnější nebo spokojenější než my samy, nesnažme se ho uctívat nebo opěvovat. Neberme si z něj příklad. Byla by to zase jen další modla do sbírky.

Můžeme potkat mnoho a mnoho duchovních učitelů a lidí, kteří „něco“ dokázali. Ale nedělejme z nich bohy. Oni ani nejsou. Jsou to lidé jako my. Úplně stejní. I když jsou to třeba slavní zpěváci, známí politici nebo šamanské kněžky. Dokázali rozvinout to, co umí nejlépe. A to je to jediné, co bychom si od druhých lidí měli vzít – chuť a touhu pracovat na tom, co je nám blízké a co umíme nejlépe.

Když klesneš příliš hluboko…

Když se snažíš žít podle pravidel, když chceš mít něco, co by tě udělalo šťastným, když chceš obstarat svou rodinu a dát jí všechno… Když už ani nevíš, co bys měl pro sebe chtít, když už si myslíš, že máš všechno.  Může se ti klidně stát, že klesneš příliš hluboko.  Spadneš až dolů a tam je těžké být sám. Ale nemůžeš tam být s někým. Tam se nechodí ve dvou. Úplně dole jsi úplně sám. Stejně jako když jsi nejvýš. Úplně nahoře jsi taky úplně sám. A není v tom tak velký rozdíl.

Když už jsi tak ztracený, že dole je nahoře a ty se plácáš na poušti osamění, vrať se do středu. Zpátky do srdce. Přestaň řešit všechno hlavou, stejně to nevyřešíš. A přestaň myslet kalhotama, to nic dobrého nepřinese.  Není třeba mít moc starostí, za to tě stejně nikdo nepochválí. A ani není nutné do všeho strkat ego. Přesně to ego, co sedí někde dole. Potřebuješ k životu obojí, rozum i ego. Ale nenech se tím ovládat. Nejvíc ze všeho potřebuješ srdce.

Zavři oči a podívej se na všechny lidi, které máš kolem sebe, srdcem. Jsou opravdu laskaví? Jsou opravdu tak hodní, jak se zdají být? Nebo tě jen využívají? A vozí se po tvých zádech? Srdce ti všechno řekne. A když už se ho jednou ptáš, zeptej se i na sebe. Jsi opravdu hodný? A opravdu laskavý?

A když už se ho jednou ptáš, měl bys ho poslechnout. Jestli ti poradí, že jsou lidi, kteří do tvého života nepatří, jemně se jich zbav. A jestli ti řekne, že jsou lidi, kteří jsou upřímní a mají tě rádi, tak si těch lidí važ. A jestli ti řekne, že sám sobě ubližuješ, když jsi na sebe moc tvrdej, tak už nebuď.

Protože když se vykašleš na to, co ti říká tvé srdce, tak potom teprve budeš úplně na dně. A úplně sám. A je jedno, jestli budeš nahoře nebo dole. Hlavně nebudeš vědět, kam se ti ztratil ten šťastný kousek celé skládačky.

Tak na sebe dávej pozor!