Když klesneš příliš hluboko…

Když se snažíš žít podle pravidel, když chceš mít něco, co by tě udělalo šťastným, když chceš obstarat svou rodinu a dát jí všechno… Když už ani nevíš, co bys měl pro sebe chtít, když už si myslíš, že máš všechno.  Může se ti klidně stát, že klesneš příliš hluboko.  Spadneš až dolů a tam je těžké být sám. Ale nemůžeš tam být s někým. Tam se nechodí ve dvou. Úplně dole jsi úplně sám. Stejně jako když jsi nejvýš. Úplně nahoře jsi taky úplně sám. A není v tom tak velký rozdíl.

Když už jsi tak ztracený, že dole je nahoře a ty se plácáš na poušti osamění, vrať se do středu. Zpátky do srdce. Přestaň řešit všechno hlavou, stejně to nevyřešíš. A přestaň myslet kalhotama, to nic dobrého nepřinese.  Není třeba mít moc starostí, za to tě stejně nikdo nepochválí. A ani není nutné do všeho strkat ego. Přesně to ego, co sedí někde dole. Potřebuješ k životu obojí, rozum i ego. Ale nenech se tím ovládat. Nejvíc ze všeho potřebuješ srdce.

Zavři oči a podívej se na všechny lidi, které máš kolem sebe, srdcem. Jsou opravdu laskaví? Jsou opravdu tak hodní, jak se zdají být? Nebo tě jen využívají? A vozí se po tvých zádech? Srdce ti všechno řekne. A když už se ho jednou ptáš, zeptej se i na sebe. Jsi opravdu hodný? A opravdu laskavý?

A když už se ho jednou ptáš, měl bys ho poslechnout. Jestli ti poradí, že jsou lidi, kteří do tvého života nepatří, jemně se jich zbav. A jestli ti řekne, že jsou lidi, kteří jsou upřímní a mají tě rádi, tak si těch lidí važ. A jestli ti řekne, že sám sobě ubližuješ, když jsi na sebe moc tvrdej, tak už nebuď.

Protože když se vykašleš na to, co ti říká tvé srdce, tak potom teprve budeš úplně na dně. A úplně sám. A je jedno, jestli budeš nahoře nebo dole. Hlavně nebudeš vědět, kam se ti ztratil ten šťastný kousek celé skládačky.

Tak na sebe dávej pozor!

Proč neudržím peníze?

Proč se mě nedrží peníze? Žiju pořád z ruky do huby. V životě nic neušetřím! Co měla, to dala.  Já nějak nevím, prostě mi holt není souzeno něco mít.

A je to opět skryté trauma z dětství, kdy jsme si nedokázali dupnout a říct, že co je naše, to nám nikdo nevezme.

Vzpomeňte si, kolikrát jste jako malí o něco přišli. O něco opravdu cenného.

O něco, co mělo hodnotu hlavně pro vás osobně. Vzpomeňte si na knoflík z „drahokamu“, který se třpytil na slunci. Vzpomeňte si na zlaté naušnice po babičce, které vám najednou někdo vzal. Vzpomeňte si na milovaného plyšového medvídka, který se jednou na procházce ztratil. Nebo na autíčko, které jste museli půjčit tomu zlému klukovi na pískovišti, protože si to tak máma přála… A on vám ho vrátil poškrábané a bez koleček.

Ano, život je nekonečný proud ztrát a nálezů. Ano, nic a nikoho nemůžeme mít napořád. Nebo vlastně nic a nikoho nemůžeme mít a vlastnit. Ale to také neznamená, že se nemůžeme brát za svá práva. Že se nemůžeme postavit čelem tomu, co nám zase bere naše věci.

Když jsme byli malé děti, měl náš osud podobu dospělých polobohů, kteří si s námi dělali, co uznali za vhodné. Říkali, co máme jíst a pít a věděli, kdy je vhodné něco mít a kdy něco dát. Bohužel často jsme museli víc dávat a málokdy nám něco zůstalo v ruce („tak to přece tomu chlapečkovi půjč, nebuď ošklivá holčička“).

A tutéž představu si dodnes mnozí neseme v sobě. Už jí neříkáme „máma a táta“, ale „osud, vesmír, Bůh“…. jakkoli chceme.

Proto se vlastně bráníme hojnosti. Proto nechceme nic mít (s tím nechci nic mít!). Proto když dostaneme výplatu na účet, okamžitě čekáme smršť složenek.

Máma a táta budou vždycky naši dětští bohové, to je v pořádku. Ale netahejme si naše dětská trápení do dospělého života. Nebraňme se životu v hojnosti. A s tím úzce souvisí i to, že musíme otevřít svá srdce. Přestat se trápit starými ranami a dělat vše s láskou.

Konzultace v ČB / emailem: martina.olecka@centrum.cz

 

Rozvod a děti

„Rozvádějí se manželé, ne rodiče“

Nikdo z nás si to takhle neplánoval. Na konci každé pohádky, kterou jsme jako malí milovali, bylo „a žili spolu šťastně až do smrti“. Jenže co když vztah umře dřív než ti, kdo v něm jsou?

Žádná pohádka nezačínala tím, že „maminka zůstala se dvěma dětmi sama“ nebo „tatínek sám vodil každé ráno Cvrčka do školky“. Tam, kde končí pohádky, začíná život.  Ve své terapeutické praxi se čím dál víc setkávám s rodiči, kteří se snaží tu pohádku uchovat aspoň pro své děti. A to je veliké požehnání. Protože to, že se manželé rozvádějí, nemusí nutně znamenat trauma a konec pohádky pro děti.

Jste-li připraveni na tvrdou práci na partnerském vztahu, jste-li připraveni na kompromis a na vzájemnou úctu, pak budou mít vaše děti i po rozvodu ty nejlepší rodiče na světě.  A jejich pohádka neskončí. Naopak, začne jim skutečný život, který bude pohádkový a plný opravdové lásky.

Maminka bude vždycky Bohyně. Tatínek bude vždycky Bůh. Rozvod může znamenat pro děti neustálý život na bitevním poli, kdy nechápou, jak se mohli milující rodiče změnit na tyrany, kteří napínají city malého tvorečka jako strunu. Dítě si to klade za vinu. Vždycky! Nikdy nepochopí argumenty typu „ty nevíš, jaký tvůj otec vlastně je“ nebo „tvoje máma za všechno může, ona to pokazila“. Dítě bude vždycky milovat oba, a když ho budeme stavět před výběr, rozhodne se dávat vinu sám sobě.

Ale je i jiná cesta! Vaše jedinečná cesta, po které půjdete společně. Ukážete dítěti, že rozvodem život nekončí. Že mu do života budou přicházet nové maminky, noví tatínkové, sourozenci a zkušenosti. Ale že maminka a tatínek jsou tu pořád pro něj a pořád jsou milující bohové.

Konzultace mail / osobně! 

Kontaktujte mne na:  martina.olecka@centrum.cz / +420 775 344 148