Malý Štír

Není jednoduché se narodit na tento svět. Někdo už to ví, někdo to časem teprve zjistí. A malý Štír, který se právě narodil, v tom má jasno. Rentgenovým pohledem zkoumá svět, který na něj číhá za nažehlenou peřinkou. Není jednoduché narodit se jako Štír. A být dítětem a k tomu Štírem je úkol přímo extrémní.

Ve skupince dětí bude chtít být vždy vůdcem. A často jím také bude. Ale málokdy bude oblíben. Malý Štír se hodně vzteká, uráží a nutí děti, aby se chovaly tak, jak chce on.  Jestliže někdo neposlechne, zabodne do něj svůj ostříží pohled a rozpustí každý odpor jako hrudku másla.  Není divu, že pak často zůstává osamocen. Je těžké kamarádit se s někým, kdo se na vás povyšuje a dává vám najevo svou převahu. Štír nemá lehkost a vtip Blíženců, není něžný jako malý Ráček a neumí vymýšlet ty nejlepší hry jako malí Střelci. A když už náhodou kolem sebe má skupinku dětí, které jsou ochotné hrát jeho hry, většinou přijde Lvíček se svým královským antré a svým přirozeným šarmem odláká všechny děti ke své hře. To mu Štírek nikdy nezapomene.

Jaký ale je Štírek uvnitř? Proč je tak těžké s ním kamarádit?

Protože malý Štír ví. Už ve chvíli, kdy běhá ve svých prvních botičkách, je si vědom nekonečnosti Vesmíru. Když si ostatní děti staví bábovičky z písku, on přemýšlí o smyslu lidské existence.  Protože přišel na svět s jedním z nejtěžších úkolů. Má dar vidět pod povrch. Nikdo ho neopije rohlíkem. Malému Štírovi nezalžete a nezahrajete divadýlko. Mlčky se na vás zadívá a vy víte, že on ví. Chová se na pohled arogantně a povýšeně. Ale je to proto, že se nemíní zdržovat hloupostmi. Nechápe, proč by měl dokolečka říkat Paci, paci, pacičky, když jeho mysl bloumá v temnotě lidské duše. Štír chápe, že člověk je tvořen světlem i stínem. Rozumí tomu, že každý má své stinné stránky. A jeho životním úkolem je ty stinné stránky vytahovat na povrch. Bude vás neúnavně podrobovat zkouškám tak dlouho, dokud sami sobě nepřiznáte i ta nejtemnější tajemství. Donutí vás sáhnout si na dno své duše a  vyjevit vše, co skrýváte před světem i sebou samými. Bojíte se? Ještě ne dost.

Malý Štír je osamělý, ale vnitřně touží po uznání. Chápe, že je jiný, výjimečný a touží, aby se tak s ním i zacházelo. Bude mu trvat velmi, velmi dlouho, než pochopí, že i on je součástí života na Zemi. Že i on je jen jeden z mnoha. Že je stejný, jako ti, kterým nastavuje zrcadlo.

Jestliže máte doma malého Štíra, dostali jste nejvyšší možné vyznamenání. Být Štírem je přetěžký úkol. Ale mít dítě Štíra je jako dostat časovanou bombu v dárkovém balení.  A až vám jednou vybuchne v ruce, setřete si prach z čela a přiznáte si, že je to vlastně dobře, aspoň se nemusíte zdržovat s tou ozdobnou mašlí. Štír se nenarodí slabým rodičům. Štír je zkouška pro dospělé.

Jed pomluvy

Já ale nikoho nepomlouvám! Ne, pomluvy se mi hnusí! Já si normálně povídám, to se snad ještě smí!

Maminka byla velice kreativní v tom, jak dokázala obhájit své jedovaté chování sama před sebou i před celým světem. Už ani sama nevnímala, jak hluboko propadla do propasti pomluv. A jak jejich jed otravoval její mysl. A jak ničil životy lidí kolem. Pomluva je zákeřná. Dokáže se tvářit nevinně, zabalit se do pozlaceného soucitu, vypadat jako věrohodná informace. A přitom ničí čistotu lidí. Všech. I těch, kterých se zrovna netýká.

Bylo to na jedné oslavě. Maminka vyrazila s dceruškou do společnosti a obě si to náramně užívaly. Daly si dobré jídlo, zatančily si na písničky z pohádek, zapomněly na běžný shon a radostně sdílely svůj čas s oslavencem. A náhodou dorazila i jedna oblíbená teta. Ta, kterou měla holčička nejraději. Teta k nim často chodila na návštěvy a nikdy neopomněla přivézt holčičce drobnou pozornost. Teta s maminkou byly velké kamarádky a rády si spolu povídaly. Holčička si vždy v koutku hrála a byla šťastná v těch štěbetavých chvílích plných sdílení. I na oslavě si maminka s tetou dobře popovídaly. Když pak byl čas jít domů, srdečně se rozloučily a vyrazily do pelíšků.

Ale maminka ještě neskončila. V dobrém rozmaru si s dceruškou povídala dál. A zapomněla, že mluví s dítětem a ne s dospělou ženou. Začala pomlouvat a probírat všechny hosty na oslavě. A neopomněla zmínit i milou tetu. Co si to vzala za hrozné šaty. A ten účes! Na takové kudrlinky už přece nemá věk, měla by se trochu nad sebou zamyslet.

V holčičce by se krve nedořezal. V jediném okamžiku jí maminka zničila celý pravdivý dětský svět. Jak to, že maminka říká ošklivé věci o tetě, kterou má tak ráda? Proč se na ni usmívá a chválí jí šaty, když se jí vlastně nelíbí? A co je tedy pravda? A co když si to samé myslí maminka o mně? Co to tedy znamená, když mne máma pochválí? Myslí si to doopravdy?

Pomluva dokáže zničit nejeden nevinný dětský svět. Buďme pravdiví a upřímní. Nejprve k sobě a pak i k ostatním. Chraňme to dítě v nás, které se tak často třese v nejistotě. Vezměme ho za ruku a vybudujme mu pevné základy upřímných vztahů. Nezáleží na tom, jestli je to dítě malé nebo jestli už jsme dávno dospělí. Všichni potřebujeme žít v čistých vztazích.

 

Obrázek: unsplash.com

Žárlivost

Byla už dospělá. Vyrovnaná a klidná. Prošla si trnitou cestu dospívání a bolestného osamostatnění. Měla vlastní rodinu. Usilovně pracovala na svém duchovním rozvoji. Tak proč jí, k čertu, vězela v srdci ta věčná žárlivost? Odkud se bral ten plamen, který stravoval její srdce kousek po kousku?

Žárlila téměř bez ustání. Kamkoli pohlédla, výhled jí zakryl ten žárlivý plamínek. Partner se zase otočil za tou hezkou holkou u pokladny! No jo, má hezčí postavu než já. A vlastně je celkově mnohem hezčí než já. To jeho bývalá byla taky tak hezká a hubená. No aby se tak ještě chtěli dát zase dohromady! Šéf v práci zase pochválil kolegyni a ne mně! Ale já taky umím dělat tabulky! Tak proč ona a ne já?

Až jednou se jí povedlo v myšlenkách vrátit do dětství. Do dob, které už dávno chtěla pohřbít. A snažila se vzpomenout si, za co ji její rodiče – máma a táta, dva bozi na jejím dětském nebi – chválili nejvíce. No ano, vzpomněla si. Nejvíc pyšná na ni byla máma tehdy, když dokázala básničku odříkat lépe než sousedovic Maruška. A hrdý tátův pohled ji hřál ještě dlouho potom, co vylezla na strom rychleji než Tomík. Proto se vždycky tolik snažila porovnávat s ostatními. Chtěla soutěžit a vyhrávat, aby na ni byli všichni hrdí. A později chtěla vítězit nad lidmi, aby dopřála ten pocit hrdosti z vítězství sama sobě.  Hledala si neustále nové a nové záminky, jak se s někým porovnat, jak soutěžit a vyhrát nad ostatními. Jak si dopřát ten pomíjivý pocit vlastní velikosti.

Ale jakmile jednou uviděla samu sebe jako malou holčičku, která se nikdy nedokáže zavděčit taková jaká skutečně je, pochopila. Poznala program, který nosila dlouhá léta v hlavě. A rozhodla se, že už se jím nenechá ovládat. Nikdy nebude lepší než ostatní. Protože život není žádná soutěž. Nejde o to, kdo doběhne dřív do cíle. Ale o to, kdo dokáže s láskou projít všechny překážky.

 

Obrázek: unsplash.com