Žárlivost

Byla už dospělá. Vyrovnaná a klidná. Prošla si trnitou cestu dospívání a bolestného osamostatnění. Měla vlastní rodinu. Usilovně pracovala na svém duchovním rozvoji. Tak proč jí, k čertu, vězela v srdci ta věčná žárlivost? Odkud se bral ten plamen, který stravoval její srdce kousek po kousku?

Žárlila téměř bez ustání. Kamkoli pohlédla, výhled jí zakryl ten žárlivý plamínek. Partner se zase otočil za tou hezkou holkou u pokladny! No jo, má hezčí postavu než já. A vlastně je celkově mnohem hezčí než já. To jeho bývalá byla taky tak hezká a hubená. No aby se tak ještě chtěli dát zase dohromady! Šéf v práci zase pochválil kolegyni a ne mně! Ale já taky umím dělat tabulky! Tak proč ona a ne já?

Až jednou se jí povedlo v myšlenkách vrátit do dětství. Do dob, které už dávno chtěla pohřbít. A snažila se vzpomenout si, za co ji její rodiče – máma a táta, dva bozi na jejím dětském nebi – chválili nejvíce. No ano, vzpomněla si. Nejvíc pyšná na ni byla máma tehdy, když dokázala básničku odříkat lépe než sousedovic Maruška. A hrdý tátův pohled ji hřál ještě dlouho potom, co vylezla na strom rychleji než Tomík. Proto se vždycky tolik snažila porovnávat s ostatními. Chtěla soutěžit a vyhrávat, aby na ni byli všichni hrdí. A později chtěla vítězit nad lidmi, aby dopřála ten pocit hrdosti z vítězství sama sobě.  Hledala si neustále nové a nové záminky, jak se s někým porovnat, jak soutěžit a vyhrát nad ostatními. Jak si dopřát ten pomíjivý pocit vlastní velikosti.

Ale jakmile jednou uviděla samu sebe jako malou holčičku, která se nikdy nedokáže zavděčit taková jaká skutečně je, pochopila. Poznala program, který nosila dlouhá léta v hlavě. A rozhodla se, že už se jím nenechá ovládat. Nikdy nebude lepší než ostatní. Protože život není žádná soutěž. Nejde o to, kdo doběhne dřív do cíle. Ale o to, kdo dokáže s láskou projít všechny překážky.

 

Obrázek: unsplash.com

 

Být zmizelá

Maličké smítko prachu se vířivě snáší k zemi. Padá odkudsi z nekonečna a tančí svůj křehký tanec jako poctu všemu nádherně zbytečnému. V odpověď na lásku, s jakou se smítko odevzdává vzduchu, zasvítil sem jeden jediný sluneční paprsek. Smítko přijalo výzvu a svůj baletní projev obohatilo o hru světla a stínu. Spirálka sem – do tmy, spirálka tam – zpátky do světla. Padalo pořád níž a níž a přitom bylo tak překrásné jako nic jiného v tento okamžik na této planetě.

Malá dívenka se nedokázala od magie světla, stínu, tance a pádu odpoutat. Fascinovaně hleděla na prach, který se snášel k zemi. Na ta drobná smítka, kterých si nikdo jiný nevšímal. A která dokázala tančit ladněji než baletka. Opravdověji. Protože jejich tanec byl prosycen smrtí a konečností. A bylo v tom cosi překrásného. Dívenka se vydala domů, aby nakreslila rej smítek, který jí utkvěl v hlavince. Cestou přeskočila potůček. V proudu se zachytilo jedno malé pírko a voda jej unášela dál a dál. Dívenka zůstala stát. Pírko se točilo, vířilo a klouzalo po vodní hladině. Vyhýbalo se kamenům a nechalo se unášet vstříc netušeným dálkám. Kde se asi zastaví? A dopluje až do moře? Pozdravuj tam!

Teď už dívenka přidala do kroku, začal ji tlačit čas. Čas, který bobtnal a roztahoval se v žaludku. Věděla, že si jde domů pro výprask. Věděla, že zase jde pozdě. Jako vždycky. Máma už ji vyhlíží z okna a zase má stažené obočí. Ach jo. Tak jdem, pírko, smítko i ty, velká koule hnusného času, která mi ležíš v břiše. Když se bojím, tak vždycky břichem.

Dívenka se nepletla. Jen co za ní zapadly dveře, dostala pěknou nálož ostrých slov. Kde se pořád fláká? Co pořád dělá? A proč jí to tak trvá? Musíš pohnout zadkem! Život se s tebou nebude mazlit jako já teď s tebou! Koukej si udělat školu! A pak připrav stůl na večeři. Ale honem, za chvíli je tu táta!!!

Slova se připojila k času a dívenka neměla chuť vůbec do ničeho. Ani do jídla. A přitom byla tak hubená a křehounká. Zrovna jako ta kytička, která se za oknem protahovala v jarním povětří. Dívenka vykoukla z okna. Spatřila malinkého ptáčka, který se koupal v kaluži. Tak rozkošně si probíral pírko po pírku. Vystřikoval kapičky vody, které kolem něj dopadaly jako svatozář. Holčička v úžasu hleděla na tu laskavou harmonii a cítila lásku. Připadala si jako ptáček, roztáhla paže a se smíchem zkoušela vzlétnout.

„Co tu zas děláš?? Tak já ji pošlu dělat školu a ona tu tancuje! To se mi snad jenom zdá!! Co z tebe jednou bude, holka nešťastná! Nikdo se s tebou mazlit nebude!!!!!“

Dívenka svěsila paže, ptáček v jejím srdci ulétl kamsi daleko. Máma to viděla a bylo jí do pláče. Viděla, jak její princezna sklonila hlavu nad úkoly a dva cůpky jí zplihle visely k zemi. Tak ráda by jí vzala do náruče a přitiskla k srdci. Tak ráda by jí řekla, že všechno bude dobré.  Že život není pes. Že bude vždycky její malá holčička.

V tom cvakly dveře a táta se shání po večeři. Konec pohádky. Máma spěchá k plotně. A říká si, že je to tak lepší. Však ať malá ví, co ji jednou čeká. Že život je pes. Že je to dřina a tvrdá práce. Že šťastné jsou jen děti a i ty jen na chvíli.

Ale co se stane s dětmi, když vyrostou? Copak dospělí nejsou velké děti? Když se jako malí naučíme, že život je zlý pes, kdo nám pak řekne, že není, až budeme velcí?

Malá divoška

Jejím největším štěstím byl život. Žila proto, aby byla šťastná. Byla šťastná tehdy, když žila. Když cítila, jak jí tepe srdce v hrudi. Když nohama kypřila vlahou zem. Když ponořila ruce až po lokty do studené vody  a tekoucí potůček jí smýval písek z rukou. Když jí vítr cuchal vlasy. Když mžourala tak dlouho do slunce, až jí z toho bolely oči. Když mohla roztáhnout paže a točit se dokola. Když se mohla rozeběhnout přes louku plnou květin. Když cítila vůni jarních květin a prvních jablek. Byla šťastná, když lezla na stromy. Byla šťastná, když z nich seskakovala. A nejvíc byla šťastná tehdy, když přišel jarní déšť. Nechávala si kapky stékat po tvářích a plakala radostí, že příroda pije a dostává vše, co potřebuje. Pak zmáčená běhala po poli a křičela, že v dešti je Bůh. Nebo tehdy, když přišel první sníh. Dlouho v úžasu sledovala vločky, které tančily jako baletky. Tančila s nimi. Pak vyplázla jazyk a chytala to studené nic, které chutnalo jako Vánoce. Byla šťastná. Byla to malá divoška.

Ale pak už bylo moc pozdě a musela domů. A doma vždycky dostala vyhubováno. Že je mokrá, špinavá, uřícená. Že má špinavou sukýnku, roztrhané triko. Honem do vany a umýt! Vydrbej si ty uši! Jak to vypadáš? Takhle se chová holčička? Namydli si pořádně ty kolena! Vím, že to bolí, máš je odřené! Tvoje chyba, neměla jsi běhat venku. Takhle se holčičky nechovají! Utři se pořádně! Neflákej to! Běž se najíst! Sedni si rovně! Nemlaskej! Nesrkej! Utři si tu pusu! Ty jíš jako čuně! Po tobě by se ještě najedlo pět slepic!! No co ty drobky! Tohle přece holčičky nedělají! Ne, ven už nepůjdeš! Běž si číst! Nebo si hraj s panenkama! Máš nové šaty, dávej na ně přece pozor!! Mně nezajímá, že to bolí, ty copy ti prostě upletu!! Nebudeš mít rozpuštěné vlasy jako nějaká bosorka!!

Malou divošku lapili do sítě. Svázali jí vlasy, umyli obličej, navlékli krajkové šaty a na nohy dali lakované střevíčky. Vypadala jako malá princezna. Ale nebyla. Nikdy nemohla být. Neměla to v povaze. Raději by běhala venku s větrem o závod. Ale musela si číst v knížkách a hrát si s panenkami. A tak, aby přežila, ztratila se malá divoška kdesi sama v sobě. Předstírala, že je někým jiným. Vyrostla a byla zvyklá poslouchat. Poslouchat mámu, tátu, šéfa, partnera….. Když budeš poslouchat, něco za to dostaneš. A tak občas dostala pohlazení. Pár peněz. Nové šaty. Ale nic z toho ji nemohlo doopravdy potěšit.

Až po mnoha letech dostala odvahu podívat se do temného koutku své duše. A tam našla malou divošku. Smutnou, skrčenou, opuštěnou a zapomenutou. Udělala jí malou skulinku do jejího vězení. Divoška vykoukla, poprvé po letech se nadechla a malounko jí zasvítily oči. A tak ji vypustila na svobodu. Divoška rozbila vše, co tvořilo zdi jejího světa. Divoška nezná hranice. Divoška je svobodná.

Nakonec se Divoška s láskou rozloučila i s Princeznou, kterou nikdy nebyla a nechtěla být.

Divoška umí milovat z celého srdce vše živé. Raduje se z každé chvíle. Těší ji každý kvíteček, lísteček a ptáček. Miluje svobodně, bez hranic, bez omezení. Nechme Divošku v nás, aby nám ukázala, jak obrovské může být jediné lidské srdce. Nechme Divošku, aby rozbila vše, co nás brzdí. Milujme svou Divošku tak, jak to umí jen ona. Odměnou nám bude svoboda a láska. A co je víc?