Piedestal pro mrtvé

„Prožil jsem karneval života v nekonečné nicotě, temný a prázdný…“ Tak pravil klasik. A snad nic neděsí víc, než představa, že až zhasnou světla na posledním bále, my zjistíme, že jsme místo tance seděli celou dobu u zdi a čekali na vhodnou chvíli. Čekali jsme, až někdo přijde. Čekali jsme, až zahřmí. Nebo až bude pátek.

Valnou většinu z nás tíží vzorce chování, které jsme zkopírovali z chování někoho, kdo nám kdysi byl blízký. Vzali jsme si pro sebe, co jsme považovali za nutné. Ale my nejsme ani naše maminka, ani náš tatínek…. Nejsme ani jeden z našich příbuzných nebo někdo, kdo s námi žil a byl, když jsme byli malí a bezmocní. My jsme my. A cizí chování nám neprospívá. A zbavit se jej nedokážeme nebo spíš ani nechceme, je to přece tak bezpečné, pohodlné a známé.

Ale pokud snad přece jen chceme někdy v životě ochutnat jiskřivý koktejl opravdového štěstí, musíme sebrat všechnu odvahu a vykročit na pravdivou pouť. Na té pouti budeme povětšinou sami. A možná potkáme i přátele. Ale střezme se peidestalů, na kterých stojí naše mrtvé modly.

Kdykoli v životě potkáme někoho, kdo se nám bude zdát úspěšnější nebo spokojenější než my samy, nesnažme se ho uctívat nebo opěvovat. Neberme si z něj příklad. Byla by to zase jen další modla do sbírky.

Můžeme potkat mnoho a mnoho duchovních učitelů a lidí, kteří „něco“ dokázali. Ale nedělejme z nich bohy. Oni ani nejsou. Jsou to lidé jako my. Úplně stejní. I když jsou to třeba slavní zpěváci, známí politici nebo šamanské kněžky. Dokázali rozvinout to, co umí nejlépe. A to je to jediné, co bychom si od druhých lidí měli vzít – chuť a touhu pracovat na tom, co je nám blízké a co umíme nejlépe.

Když klesneš příliš hluboko…

Když se snažíš žít podle pravidel, když chceš mít něco, co by tě udělalo šťastným, když chceš obstarat svou rodinu a dát jí všechno… Když už ani nevíš, co bys měl pro sebe chtít, když už si myslíš, že máš všechno.  Může se ti klidně stát, že klesneš příliš hluboko.  Spadneš až dolů a tam je těžké být sám. Ale nemůžeš tam být s někým. Tam se nechodí ve dvou. Úplně dole jsi úplně sám. Stejně jako když jsi nejvýš. Úplně nahoře jsi taky úplně sám. A není v tom tak velký rozdíl.

Když už jsi tak ztracený, že dole je nahoře a ty se plácáš na poušti osamění, vrať se do středu. Zpátky do srdce. Přestaň řešit všechno hlavou, stejně to nevyřešíš. A přestaň myslet kalhotama, to nic dobrého nepřinese.  Není třeba mít moc starostí, za to tě stejně nikdo nepochválí. A ani není nutné do všeho strkat ego. Přesně to ego, co sedí někde dole. Potřebuješ k životu obojí, rozum i ego. Ale nenech se tím ovládat. Nejvíc ze všeho potřebuješ srdce.

Zavři oči a podívej se na všechny lidi, které máš kolem sebe, srdcem. Jsou opravdu laskaví? Jsou opravdu tak hodní, jak se zdají být? Nebo tě jen využívají? A vozí se po tvých zádech? Srdce ti všechno řekne. A když už se ho jednou ptáš, zeptej se i na sebe. Jsi opravdu hodný? A opravdu laskavý?

A když už se ho jednou ptáš, měl bys ho poslechnout. Jestli ti poradí, že jsou lidi, kteří do tvého života nepatří, jemně se jich zbav. A jestli ti řekne, že jsou lidi, kteří jsou upřímní a mají tě rádi, tak si těch lidí važ. A jestli ti řekne, že sám sobě ubližuješ, když jsi na sebe moc tvrdej, tak už nebuď.

Protože když se vykašleš na to, co ti říká tvé srdce, tak potom teprve budeš úplně na dně. A úplně sám. A je jedno, jestli budeš nahoře nebo dole. Hlavně nebudeš vědět, kam se ti ztratil ten šťastný kousek celé skládačky.

Tak na sebe dávej pozor!

Proč neudržím peníze?

Proč se mě nedrží peníze? Žiju pořád z ruky do huby. V životě nic neušetřím! Co měla, to dala.  Já nějak nevím, prostě mi holt není souzeno něco mít.

A je to opět skryté trauma z dětství, kdy jsme si nedokázali dupnout a říct, že co je naše, to nám nikdo nevezme.

Vzpomeňte si, kolikrát jste jako malí o něco přišli. O něco opravdu cenného.

O něco, co mělo hodnotu hlavně pro vás osobně. Vzpomeňte si na knoflík z „drahokamu“, který se třpytil na slunci. Vzpomeňte si na zlaté naušnice po babičce, které vám najednou někdo vzal. Vzpomeňte si na milovaného plyšového medvídka, který se jednou na procházce ztratil. Nebo na autíčko, které jste museli půjčit tomu zlému klukovi na pískovišti, protože si to tak máma přála… A on vám ho vrátil poškrábané a bez koleček.

Ano, život je nekonečný proud ztrát a nálezů. Ano, nic a nikoho nemůžeme mít napořád. Nebo vlastně nic a nikoho nemůžeme mít a vlastnit. Ale to také neznamená, že se nemůžeme brát za svá práva. Že se nemůžeme postavit čelem tomu, co nám zase bere naše věci.

Když jsme byli malé děti, měl náš osud podobu dospělých polobohů, kteří si s námi dělali, co uznali za vhodné. Říkali, co máme jíst a pít a věděli, kdy je vhodné něco mít a kdy něco dát. Bohužel často jsme museli víc dávat a málokdy nám něco zůstalo v ruce („tak to přece tomu chlapečkovi půjč, nebuď ošklivá holčička“).

A tutéž představu si dodnes mnozí neseme v sobě. Už jí neříkáme „máma a táta“, ale „osud, vesmír, Bůh“…. jakkoli chceme.

Proto se vlastně bráníme hojnosti. Proto nechceme nic mít (s tím nechci nic mít!). Proto když dostaneme výplatu na účet, okamžitě čekáme smršť složenek.

Máma a táta budou vždycky naši dětští bohové, to je v pořádku. Ale netahejme si naše dětská trápení do dospělého života. Nebraňme se životu v hojnosti. A s tím úzce souvisí i to, že musíme otevřít svá srdce. Přestat se trápit starými ranami a dělat vše s láskou.

Konzultace v ČB / emailem: martina.olecka@centrum.cz