Hladové dítě

Jak je možné, že dnes, kdy máme všechno, existují hladové děti?

A jak je možné, že hladové děti existují v nás?

A musí to tak být?

Znám muže, kteří divoce konzumují alkohol a kouří jednu cigaretu od druhé. Znám muže, kteří nenávidí ženy. Znám muže, kteří ženy bijí a ponižují. Znám muže, kteří se trestají za to, jak vypadají. Znám muže, kteří se ponižují před ženami. Znám muže, kteří denně dřou v posilovně, aby „nějak“ vypadali. Znám muže, kteří žijí pouze pro svou práci. Nebo pro své auto. Znám muže, kteří nežijí pro nic. Znám muže, kteří sledují televizi, aby zaplnili prázdnotu. Znám muže, kteří se každý den zpijí do němoty. Znám muže, kteří nikdy nepijí alkohol.

Znám ženy, které nenávidí muže. Znám ženy, které se ponižují před muži. Znám ženy, které drží diety. Znám ženy, které v oparu ezoteriky hledají návod na život. Znám ženy, které nenávidí zrcadla. A váhy. Znám ženy, které se stydí jít na plovárnu, aby je někdo neviděl v plavkách. Znám ženy, které čtou mnoho knih, aby zaplnily prázdnotu. Znám ženy, které se bojí přiznat, že je nebaví vařit. Nebo se starat o malé děti. Znám ženy, které běhají půlmaratony, aby dostaly medaili. Znám ženy, které pláčou steskem a samotou. Znám ženy, které hlučně pijí alkohol. Znám ženy, které nedokáží přežít den bez sladkostí. Znám ženy, které nedokáží projít kolem obchodu, aniž by si něco nekoupily.

Kdo jsou ti lidé? Všichni něco hledají. Všichni jsou uvnitř stejní. Všichni mají v sobě hladové dítě. Dítě, které volá mámu, aby mu dalo lásku. Dítě, které volá do světa “ Haló, tady jsem! Milujte mne! Starejte se o mne! Ukažte mi směr!!!!“

Zoufalé děti, které potřebují lásku. A přitom si hýčkají svoji nenávist. Nenávist je jen obrácená láska. Láska vykuchaná a vyvrhnutá. Nenávidí svoje rodiče a partnery, protože se k nim kdysi nechovali tak, jak oni chtěli a potřebovali.

Nenávidí je, ale vlastně je jen potřebují milovat. Potřebují lásku slepit, spojit a otočit zpátky. Nevidí, že rodiče i partneři je vždy milovali. Jen to dělali svým způsobem tak, jak zrovna nejlépe uměli.

Dejme svým hladovým dětem lásku. A už nehledejme chyby a viny. Nikdo za nás nebude žít náš život. Rodiče i partneři splnili své role, už je netrapme tím, že je nutíme prožívat znovu minulost. Běžme s láskou milovaných dětí do světa. Jsme krásní, šťastní a celiství. V prvé řadě milujme sami sebe!

 

Obrázek: databanka Pixabay

Mít rád

„A co je to vlastně to „mít rád“?“ , ptala se v jedné pohádce Saxana Jendy. A on nevěděl, jak by jí to jednoduše vysvětlil, a proto zvolil příběh o hrníčku a talířku. Ona se ptala s dětskou naivní jednoduchostí a dostalo se jí složitého příměru, kterým dokáže dospělý člověk zašifrovat každý jednoduchý a silný cit.

Toto je totiž jádro celého problému. Celý problém světa dospělých je ten, že je příliš komplikovaný. Že ztratil dětskou jednoduchost, přímočarost a upřímnost. A kvůli čemu? Proč? Aby vypadal složitě a důležitě. Ale přes všechnu důležitost a komplikovanost ztratil to hlavní. Ztratil schopnost jednoduše mít rád.

Kdyby to totiž byl rozhovor dvou dětí, Saxana by dostala jednoduchou odpověď. Co je to mít rád? To je přece chtít tě vidět šťastnou. To je přece dávat z celého srdce to nejlepší, co mám.

Děti mají jednoduchý, krásný a šťastný svět. A nikdo nás nemůže nutit se ho vzdávat. Sami ho cestou ztrácíme, protože si myslíme, že to tak má být. Ale je to jen na nás. .. Pozorujme někdy šťastné děti. Smějí se, výskají, tančí a radují se. A když zvednete zrak, docela jistě uvidíte dospělé lidi stát okolo a sledovat to dětské radování se slzou v oku. Dospělí jsou přeci jen velké děti. Také se chtějí radovat. Také chtějí být šťastní.

A tak mám pro vás návrh, mí milí dospělí. Jděte ven – do lesa, k vodě, na louku… Jděte tam, kde vám je dobře. Pak si vzpomeňte na něco, co máte opravdu rádi. Nezáleží na tom, jestli to bude člověk, věc nebo činnost. A nechte se prostoupit tím vlahým pocitem, který vás při tom zaplaví. Úplně se mu odevzdejte a přestaňte jej kontrolovat. Nechte ten pocit, ať vám zaplní hrdlo smíchem, zalije oči slzami a duši naplní teplem. Tak – už to máte? Tak to je „mít rád“. Nepouštějte ten pocit. Ať vás všude provází. Nikdo na světě vám nemůže zakázat, abyste měli rádi. Nikdo na světě nechce, abyste byli smutní dospělí. Buďte velké šťastné děti.

Mám vás ráda!

Obrázek zdroj: pixabay.com

Řetězy

Naše vnitřní dítě je často svázáno mnoha řetězy, které jej poutají k minulosti. Nutí ho prožívat stejné situace stále dokola, nutí ho opakovat stejné chyby, kterých bylo často svědkem. Povím vám příběh takových řetězů.

Byla jednou jedna mladá dívka. Žila v době, kdy nebylo zvykem, aby měly ženy vlastní názor. Mohly se realizovat pouze skrze péči o manžela a rodinu. Tahle mladá dívka byla zatím na prahu dospělosti. Měla dvě sestry. Jejich tatínek dělal vše, co ho naučil jeho otec, aby zabezpečil rodinu. Nadto ho nesmírně trápilo, že nemá syna, kterému by předal své zkušenosti. A tak pil a unikal do alkoholového opojení. Měl hodnou ženu, která měla tu smůlu, že byla navíc i energická a podnikavá. Aby mohla přilepšit rodině, musela tajně obcházet ves a malovat sousedům pokoje, zdobit ornamenty a zkrášlovat jejich bydlení. Ovšem její manžel se to nesměl dozvědět, byla by to pro něj potupa.

Toto všechno ona mladá dívka sledovala s nevolí. Nechtěla zapadnout do stejného systému. Věděla, že život nabízí víc. Chtěla si užívat a radovat se. Osud tomu však chtěl jinak. A tak její radování nezůstalo bez následků. Potupa a hanba, kterých se rodina chtěla vyvarovat se přes všechnu snahu snesly na jejich hlavy. Měli v rodině svobodnou matku!!! Snažili se všemi způsoby dívku donutit, aby se dítěte zbavila, dokud je čas. Ale ona se nedala. Ubránila sebe i své dítě.

Později se našel muž, který ji i jejího syna přijal za vlastní. A měli spolu další dvě krásné zdravé děti, holčičku a chlapce. Tady by mohl příběh skončit happyendem. Kdyby nebylo řetězů, které teď už mladou maminku, poutaly k minulosti. Ona celý svůj život prožila ve strachu z mužů. Viděla, jak krutě se zachází se svobodou dívek. Byla svědkem toho, jak nelítostné jsou okovy pravidel, které nutí ženy ohýbat svou vůli až k prasknutí. Její matka musela tajně malovat byty. Její sestry se vdaly a měly kopu dětí jen proto, aby unikly z rodného domu. Ona musela tvrdě bojovat o život svého dítěte. Dívala se na svou malou dcerušku a viděla, jak tvrdý svět na ni čeká.

A tak se rozhodla dát všechnu svou lásku a přízeň svým dvěma synům. Doufala, že pro svou malou holčičku udělá víc, když ji bude od mala připravovat na ústrky, kterých se v životě dočká.

A dívenka rostla. Byla vždy ve stínu svých bratrů. Když něco potřebovala, byla vždy poslední na řadě. Zvykla si bojovat o své místo na slunci. Zocelila se a zatvrdila. Věděla, že nic nedostane zadarmo. Ani lásku matky. Ani uznání otce.

Vyrostla z ní bojovnice. Když dospěla a vkročila do života, byla zvyklá rvát se o každý kousek štěstí. A tak vtrhla do světa jako uragán. Věděla, že co si nevybojuje, to nebude mít. Založila rodinu, koupila si byt, později dům, jezdila na dovolené… Vyrvala světu tolik přízně, kolik jen mohla. Ale nebyla šťastná. Jádrem všeho byl totiž strach. Strach ze světa mužů, který do ní vložily generace žen před ní. Neustále byla pod palbou strachu. Nevěděla, ze které strany přijde útok. Život s bratry ji naučil, že si musí zuřivě chránit, co je její. Bála se mužů, kteří by ji obrali o svobodu, stejným strachem, který měla její matka, její babička i ženy před nimi.

Přála bych jí, sobě i všem ženám, abychom dokázaly žít ve svobodném světě. Abychom dokázaly otevřít svá srdce beze strachu, že nás někdo zraní. Útoky mohou přicházet ze všech stran, ale laskavého člověka nezasáhnou. Dejme lásku sami sobě. Dovolme si spočinout a povolit sevření. A zbavme se řetězů, které nás tíží. Tehdy budeme silní. Budeme vědět, kde jsou naše hranice. Budeme mít svou vlastní rajskou zahradu uvnitř svého srdce. A je jen na nás, komu dovolíme vstoupit a kdo zůstane na prahu.

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/%C5%99et%C4%9Bzy-je%C5%99%C3%A1b-pr%C5%AFmyslov%C3%A9-t%C4%9B%C5%BEk%C3%BDch-919058/