Být zmizelá

Maličké smítko prachu se vířivě snáší k zemi. Padá odkudsi z nekonečna a tančí svůj křehký tanec jako poctu všemu nádherně zbytečnému. V odpověď na lásku, s jakou se smítko odevzdává vzduchu, zasvítil sem jeden jediný sluneční paprsek. Smítko přijalo výzvu a svůj baletní projev obohatilo o hru světla a stínu. Spirálka sem – do tmy, spirálka tam – zpátky do světla. Padalo pořád níž a níž a přitom bylo tak překrásné jako nic jiného v tento okamžik na této planetě.

Malá dívenka se nedokázala od magie světla, stínu, tance a pádu odpoutat. Fascinovaně hleděla na prach, který se snášel k zemi. Na ta drobná smítka, kterých si nikdo jiný nevšímal. A která dokázala tančit ladněji než baletka. Opravdověji. Protože jejich tanec byl prosycen smrtí a konečností. A bylo v tom cosi překrásného. Dívenka se vydala domů, aby nakreslila rej smítek, který jí utkvěl v hlavince. Cestou přeskočila potůček. V proudu se zachytilo jedno malé pírko a voda jej unášela dál a dál. Dívenka zůstala stát. Pírko se točilo, vířilo a klouzalo po vodní hladině. Vyhýbalo se kamenům a nechalo se unášet vstříc netušeným dálkám. Kde se asi zastaví? A dopluje až do moře? Pozdravuj tam!

Teď už dívenka přidala do kroku, začal ji tlačit čas. Čas, který bobtnal a roztahoval se v žaludku. Věděla, že si jde domů pro výprask. Věděla, že zase jde pozdě. Jako vždycky. Máma už ji vyhlíží z okna a zase má stažené obočí. Ach jo. Tak jdem, pírko, smítko i ty, velká koule hnusného času, která mi ležíš v břiše. Když se bojím, tak vždycky břichem.

Dívenka se nepletla. Jen co za ní zapadly dveře, dostala pěknou nálož ostrých slov. Kde se pořád fláká? Co pořád dělá? A proč jí to tak trvá? Musíš pohnout zadkem! Život se s tebou nebude mazlit jako já teď s tebou! Koukej si udělat školu! A pak připrav stůl na večeři. Ale honem, za chvíli je tu táta!!!

Slova se připojila k času a dívenka neměla chuť vůbec do ničeho. Ani do jídla. A přitom byla tak hubená a křehounká. Zrovna jako ta kytička, která se za oknem protahovala v jarním povětří. Dívenka vykoukla z okna. Spatřila malinkého ptáčka, který se koupal v kaluži. Tak rozkošně si probíral pírko po pírku. Vystřikoval kapičky vody, které kolem něj dopadaly jako svatozář. Holčička v úžasu hleděla na tu laskavou harmonii a cítila lásku. Připadala si jako ptáček, roztáhla paže a se smíchem zkoušela vzlétnout.

„Co tu zas děláš?? Tak já ji pošlu dělat školu a ona tu tancuje! To se mi snad jenom zdá!! Co z tebe jednou bude, holka nešťastná! Nikdo se s tebou mazlit nebude!!!!!“

Dívenka svěsila paže, ptáček v jejím srdci ulétl kamsi daleko. Máma to viděla a bylo jí do pláče. Viděla, jak její princezna sklonila hlavu nad úkoly a dva cůpky jí zplihle visely k zemi. Tak ráda by jí vzala do náruče a přitiskla k srdci. Tak ráda by jí řekla, že všechno bude dobré.  Že život není pes. Že bude vždycky její malá holčička.

V tom cvakly dveře a táta se shání po večeři. Konec pohádky. Máma spěchá k plotně. A říká si, že je to tak lepší. Však ať malá ví, co ji jednou čeká. Že život je pes. Že je to dřina a tvrdá práce. Že šťastné jsou jen děti a i ty jen na chvíli.

Ale co se stane s dětmi, když vyrostou? Copak dospělí nejsou velké děti? Když se jako malí naučíme, že život je zlý pes, kdo nám pak řekne, že není, až budeme velcí?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *