Být zmizelá

Maličké smítko prachu se vířivě snáší k zemi. Padá odkudsi z nekonečna a tančí svůj křehký tanec jako poctu všemu nádherně zbytečnému. V odpověď na lásku, s jakou se smítko odevzdává vzduchu, zasvítil sem jeden jediný sluneční paprsek. Smítko přijalo výzvu a svůj baletní projev obohatilo o hru světla a stínu. Spirálka sem – do tmy, spirálka tam – zpátky do světla. Padalo pořád níž a níž a přitom bylo tak překrásné jako nic jiného v tento okamžik na této planetě.

Malá dívenka se nedokázala od magie světla, stínu, tance a pádu odpoutat. Fascinovaně hleděla na prach, který se snášel k zemi. Na ta drobná smítka, kterých si nikdo jiný nevšímal. A která dokázala tančit ladněji než baletka. Opravdověji. Protože jejich tanec byl prosycen smrtí a konečností. A bylo v tom cosi překrásného. Dívenka se vydala domů, aby nakreslila rej smítek, který jí utkvěl v hlavince. Cestou přeskočila potůček. V proudu se zachytilo jedno malé pírko a voda jej unášela dál a dál. Dívenka zůstala stát. Pírko se točilo, vířilo a klouzalo po vodní hladině. Vyhýbalo se kamenům a nechalo se unášet vstříc netušeným dálkám. Kde se asi zastaví? A dopluje až do moře? Pozdravuj tam!

Teď už dívenka přidala do kroku, začal ji tlačit čas. Čas, který bobtnal a roztahoval se v žaludku. Věděla, že si jde domů pro výprask. Věděla, že zase jde pozdě. Jako vždycky. Máma už ji vyhlíží z okna a zase má stažené obočí. Ach jo. Tak jdem, pírko, smítko i ty, velká koule hnusného času, která mi ležíš v břiše. Když se bojím, tak vždycky břichem.

Dívenka se nepletla. Jen co za ní zapadly dveře, dostala pěknou nálož ostrých slov. Kde se pořád fláká? Co pořád dělá? A proč jí to tak trvá? Musíš pohnout zadkem! Život se s tebou nebude mazlit jako já teď s tebou! Koukej si udělat školu! A pak připrav stůl na večeři. Ale honem, za chvíli je tu táta!!!

Slova se připojila k času a dívenka neměla chuť vůbec do ničeho. Ani do jídla. A přitom byla tak hubená a křehounká. Zrovna jako ta kytička, která se za oknem protahovala v jarním povětří. Dívenka vykoukla z okna. Spatřila malinkého ptáčka, který se koupal v kaluži. Tak rozkošně si probíral pírko po pírku. Vystřikoval kapičky vody, které kolem něj dopadaly jako svatozář. Holčička v úžasu hleděla na tu laskavou harmonii a cítila lásku. Připadala si jako ptáček, roztáhla paže a se smíchem zkoušela vzlétnout.

„Co tu zas děláš?? Tak já ji pošlu dělat školu a ona tu tancuje! To se mi snad jenom zdá!! Co z tebe jednou bude, holka nešťastná! Nikdo se s tebou mazlit nebude!!!!!“

Dívenka svěsila paže, ptáček v jejím srdci ulétl kamsi daleko. Máma to viděla a bylo jí do pláče. Viděla, jak její princezna sklonila hlavu nad úkoly a dva cůpky jí zplihle visely k zemi. Tak ráda by jí vzala do náruče a přitiskla k srdci. Tak ráda by jí řekla, že všechno bude dobré.  Že život není pes. Že bude vždycky její malá holčička.

V tom cvakly dveře a táta se shání po večeři. Konec pohádky. Máma spěchá k plotně. A říká si, že je to tak lepší. Však ať malá ví, co ji jednou čeká. Že život je pes. Že je to dřina a tvrdá práce. Že šťastné jsou jen děti a i ty jen na chvíli.

Ale co se stane s dětmi, když vyrostou? Copak dospělí nejsou velké děti? Když se jako malí naučíme, že život je zlý pes, kdo nám pak řekne, že není, až budeme velcí?

Napsat komentář