Proč neudržím peníze?

Proč se mě nedrží peníze? Žiju pořád z ruky do huby. V životě nic neušetřím! Co měla, to dala.  Já nějak nevím, prostě mi holt není souzeno něco mít.

A je to opět skryté trauma z dětství, kdy jsme si nedokázali dupnout a říct, že co je naše, to nám nikdo nevezme.

Vzpomeňte si, kolikrát jste jako malí o něco přišli. O něco opravdu cenného.

O něco, co mělo hodnotu hlavně pro vás osobně. Vzpomeňte si na knoflík z „drahokamu“, který se třpytil na slunci. Vzpomeňte si na zlaté naušnice po babičce, které vám najednou někdo vzal. Vzpomeňte si na milovaného plyšového medvídka, který se jednou na procházce ztratil. Nebo na autíčko, které jste museli půjčit tomu zlému klukovi na pískovišti, protože si to tak máma přála… A on vám ho vrátil poškrábané a bez koleček.

Ano, život je nekonečný proud ztrát a nálezů. Ano, nic a nikoho nemůžeme mít napořád. Nebo vlastně nic a nikoho nemůžeme mít a vlastnit. Ale to také neznamená, že se nemůžeme brát za svá práva. Že se nemůžeme postavit čelem tomu, co nám zase bere naše věci.

Když jsme byli malé děti, měl náš osud podobu dospělých polobohů, kteří si s námi dělali, co uznali za vhodné. Říkali, co máme jíst a pít a věděli, kdy je vhodné něco mít a kdy něco dát. Bohužel často jsme museli víc dávat a málokdy nám něco zůstalo v ruce („tak to přece tomu chlapečkovi půjč, nebuď ošklivá holčička“).

A tutéž představu si dodnes mnozí neseme v sobě. Už jí neříkáme „máma a táta“, ale „osud, vesmír, Bůh“…. jakkoli chceme.

Proto se vlastně bráníme hojnosti. Proto nechceme nic mít (s tím nechci nic mít!). Proto když dostaneme výplatu na účet, okamžitě čekáme smršť složenek.

Máma a táta budou vždycky naši dětští bohové, to je v pořádku. Ale netahejme si naše dětská trápení do dospělého života. Nebraňme se životu v hojnosti. A s tím úzce souvisí i to, že musíme otevřít svá srdce. Přestat se trápit starými ranami a dělat vše s láskou.

Konzultace v ČB / emailem: martina.olecka@centrum.cz

 

Rozvod a děti

„Rozvádějí se manželé, ne rodiče“

Nikdo z nás si to takhle neplánoval. Na konci každé pohádky, kterou jsme jako malí milovali, bylo „a žili spolu šťastně až do smrti“. Jenže co když vztah umře dřív než ti, kdo v něm jsou?

Žádná pohádka nezačínala tím, že „maminka zůstala se dvěma dětmi sama“ nebo „tatínek sám vodil každé ráno Cvrčka do školky“. Tam, kde končí pohádky, začíná život.  Ve své terapeutické praxi se čím dál víc setkávám s rodiči, kteří se snaží tu pohádku uchovat aspoň pro své děti. A to je veliké požehnání. Protože to, že se manželé rozvádějí, nemusí nutně znamenat trauma a konec pohádky pro děti.

Jste-li připraveni na tvrdou práci na partnerském vztahu, jste-li připraveni na kompromis a na vzájemnou úctu, pak budou mít vaše děti i po rozvodu ty nejlepší rodiče na světě.  A jejich pohádka neskončí. Naopak, začne jim skutečný život, který bude pohádkový a plný opravdové lásky.

Maminka bude vždycky Bohyně. Tatínek bude vždycky Bůh. Rozvod může znamenat pro děti neustálý život na bitevním poli, kdy nechápou, jak se mohli milující rodiče změnit na tyrany, kteří napínají city malého tvorečka jako strunu. Dítě si to klade za vinu. Vždycky! Nikdy nepochopí argumenty typu „ty nevíš, jaký tvůj otec vlastně je“ nebo „tvoje máma za všechno může, ona to pokazila“. Dítě bude vždycky milovat oba, a když ho budeme stavět před výběr, rozhodne se dávat vinu sám sobě.

Ale je i jiná cesta! Vaše jedinečná cesta, po které půjdete společně. Ukážete dítěti, že rozvodem život nekončí. Že mu do života budou přicházet nové maminky, noví tatínkové, sourozenci a zkušenosti. Ale že maminka a tatínek jsou tu pořád pro něj a pořád jsou milující bohové.

Konzultace mail / osobně! 

Kontaktujte mne na:  martina.olecka@centrum.cz / +420 775 344 148

Předpovídat budoucnost

Čas od času by každý z nás chtěl nahlédnout do budoucnosti. Známe důvěrně tu touhu vědět, co se stane. Tu svobodu znát události předem a moci se v klidu rozhodnout jak reagovat. Víme, co to znamená chtít vědět víc. Znát budoucnost. Dokázat ji předpovídat.

A přitom to každý den děláme, aniž bychom o tom věděli.

Každý, kdo se stal rodičem, tetou, strýčkem nebo prarodičem, moc dobře zná tu chvíli, kdy se mu na jazyk stále dokola dere chvála potomka/synovce/neteře/vnuka či vnučky. Každému na potkání bychom ukazovali fotky svých dětí a vychvalovali je do nebes.

On ten náš kluk je takový koumák a badatel. Pořád do všeho musí šťourat a všechno hned rozebírá. Je prostě chytrý a chce vědět, jak věci fungují.

Ona ta naše holčička je taková princezna. Od malička nemá ráda umazané ručičky. A pořád by nosila jen růžovou, tolik jí sluší!

Tak. A je to. To jsou naše předpovědi do budoucna. Neustále omíláme dokola, jak jsou naše děti takové a makové, až tomu sami začnou věřit. Neuvědomujeme si totiž, že neříkáme jací SKUTEČNĚ jsou. Říkáme, co si o nich MY MYSLÍME. On ten chlapeček vůbec nemusí být chytrý koumák. Prostě si jen potřeboval něco rozebrat a pak o to ztratil zájem. A té holčičce normálně umazané ručičky nevadí, ale zrovna sáhla do pryskyřice a ta je fakt nepříjemná…

Tím, že budeme dokola neustále před dětmi opakovat, jací jsou, vytvoříme v nich předpoklad, že takoví skutečně jsou. Ale to se vůbec nemusí shodovat s realitou! Ve skutečnosti z klučíka vyroste třeba nevrlý automechanik, který se šel vyučit proto, že přece „od mala rád rozebíral věci“. Ale on by třeba byl mnohem šikovnější učitel, protože ho baví vést kolektiv dětí. A z holčičky vyroste nespokojená třicátnice, která se neustále obléká do triček s Mickey Mousem, protože přece byla „od mala princezna“, která nechce mít špinavé ručičky.

A jakmile ti dva dospějí do chvíle, že budou se svým životem nespokojení a budou ho potřebovat změnit, narazí na prázdná místa na mapě. Uvědomí si totiž, že už nechtějí být takoví, jací byli podle okolí vždycky. Zjistí, že chtějí být sví. Ale neznají pravdu sami o sobě. Netuší, jací vlastně jsou. Protože v době, kdy se utvářelo vnímání světa a sebe samých, neustále jim někdo podsouval myšlenky na to, jací jsou.

Nevynášejme ukvapené soudy o malých dětech. Všechno slyší, nasávají a přijímají za své. Právě tím předpovídáme jejich budoucnost.

Namísto toho se jich nebojme zeptat, co mají rádi. Podporujme je v tom, aby hledali své silné a slabé stránky. Podporujme je v rozvíjení jejich osobnosti. A naučme je odolávat cizím soudům a rozsudkům. Protože zodpovědnost za svůj život jednou ponesou jen oni sami.