Už NIKDY nebudu milovat

„Už nikdy nebudu milovat!“ křičela v slzách, plna bolesti a šíleného zármutku. Měla srdce rozervané na milion kousků, které ten náraz rozmetal po celé galaxii.

Všechno začalo o mnoho let dříve. Tehdy, když na její srdce zaklepal osud.

Setkali se na jednom z mnoha večírků, které se tenkrát na kolejích konaly. Bylo to začátkem zimy, kdy čerstvý sníh křupal a ze stánků voněla perníková srdíčka. Večírek byl jedním z těch, kde se potkávají osamělí lidé s prázdnými pohledy. A tam se jejich oči střetly a Ona věděla, že potkala svůj osud. Ve dveřích stál On. Měl divoký pohled hlubokých černých očí a když si z havraních vlasů setřásal první sníh, jí se slabostí podlomila kolena. Neomylně zamířil k ní a bezostyšně jí zašeptal do ucha hlubokým hlasem: „Dnes večer jsem tu jen kvůli Tobě“. Ucítila směs mužného parfému a cigaret a věděla, ach bože, že už nikdy nechce patřit jinému muži.

Stalo se, co se stát muselo. Oba bezhlavě propadli té nejsyrovější vášni, jaká kdy pohltila Zemi od dob vyhnání z Ráje. Celé dny i noci (bože, těch nocí!) hladově zkoumali svá těla i duše jako poslední trosečníci, které jejich postel unáší do hlubin Vesmíru. Neexistoval pro ně jiný svět. Neznali nikoho a nic jiného. Věděli, že byli stvořeni jeden pro druhého. Věděli, že od počátku věků byli stvořeni pro to, aby se milovali. Byla to vášeň, která dokáže zažehnout věčný plamen. Nebo spálit všechno na popel.

A tehdy On poprvé ucítil strach. Ten pocit jím projel jako ledové ostří a bodl ho přímo do srdce. Bál se, že by se měl vázat. Bál se, že by měl už navždy patřit jediné ženě. Bál se ztratit svobodu. Bál se její nespoutanosti. Bál se, že mu uteče. Bál se, že ho zradí. A tak zradil první.

To odpoledne bylo stejné jako všechny před ním. Jela domů autobusem, nevnímala svět kolem, snila a četla. Když zvedla unavený pohled od knihy, její oči se střetly s jeho pohledem. Byl tam. S jinou dívkou. V tu chvíli se pro ni zastavil čas. Srdce přestalo tlouct a než se znovu rozeběhlo, Vesmír se pootočil kolem své osy. Jak jí to mohl udělat? Jak ji mohl zradit? Jak mohl líbat jiné rty?

Mnohokrát na něj od té doby myslela. Často si přála znovu ho potkat. Chtěla si vzpomenout na to, co bývalo jejich světem. Chtěla mít jeho paže ovinuté kolem svého těla. Stále cítila jeho vůni. A roky ubíhaly. A on mlčel. Občas se minuli ve městě, ale když se potkali, zvony nezněly a vzduch se nechvěl.

Až jednou neodolala. Zvedla telefon a vytočila jeho číslo. S bušícím srdcem čekala, co se stane. A jakmile zvedl sluchátko, věděla (ach bože), že opět roztočila Kolo osudu. A tak se znovu setkali. Po dlouhých letech byli oba nejistí. On se raději skryl do kuchyně za vůni čerstvé kávy. A ona utekla za zasněný pohled z okna. V tu chvíli jí bezděky ze rtů splynulo pár francouzských veršů. A on se zastavil v půli kroku, káva v jeho rukou se zachvěla a on se bezmocně mocný vrhl k jejím nohám. Všechny ty roky, kdy na sebe čekali a snili o sobě a milovali se, byly pryč. Zůstali jen oni dva a jejich láska. Vzduch zezlátl a oni dýchali čiré štěstí. Splynuli v největší extázi, kterou si kdy mohli přát. A když mu pak, znavená láskou, usínala v náručí, i mraky zakryly slunce, aby jim dopřály soukromí. Jejich duše tančily společně.

Ona se rozloučila a s úsměvem na rtech šla vstříc novému životu. Věděla, že On je její láska, její život, její všechno.

On mlčel.

Když mu později volala a psala dopisy, mlčel. Když čekala pod jeho okny, mlčel. Když ho hledala, mlčel. Později si dodala odvahu a zeptala se přítele, co se stalo s mužem jejího života. Přítel se smutně podíval a pak jí řekl to, co už beztak dávno věděla.

Oběsil se.

Jednoho podzimního dne za úplňku si sáhl na život. Zemřel tak blízko jejích oken, že ho téměř mohla spatřit. Vykřikla. Její srdce zemřelo s ním, oběšené na konopném laně. Už NIKDY nebudu milovat.

Ale ona nezemřela. Žije. Miluje. Už nemiluje tou vášní, která by bořila světy a pálila mosty. Ale ví, že její láska nikdy nezmizí. Že je vepsána v kronice světa. A že dala křídla svému srdci. Tomu, které přes bolest vzlétlo až do nebes, a které bude navěky zpívat, jako když sám život tepe křídly do věků.

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/l%C3%A1ska-zem%C5%99el-k%C5%99%C3%AD%C5%BE-trn%C3%AD-koruna-699480/

 

 

Dvojplamen x karmický partner

Jeden hot a druhý čehý. Jeden je druhá půlka naší duše a druhý je karmickou odpovědí na naši minulost. Jak ty dva od sebe rozeznat?? A kdybychom si přeci jen mohli vybrat, který by to tedy byl? Tak pěkně popořadě…

Dvojplamen jsme si podrobně vysvětlili v článku „Takový hezký pár“. Je jasné, že setkání s druhou půlkou vlastní duše je zážitek, který nám změní život. Ale klidně se může stát, že než nám dvojplamen svým entré rozmetá život na cucky, užijeme si spoustu vesmírné legrace s karmickou ozvěnou svých životů.

Karmický partner je ten, který nám byl souzen. Který nám byl postaven do cesty jako patník, který prostě nelze obejít. Ani náhodou. A když už Vesmír, jakožto nejlepší dohazovačka široko daleko, rozhodl, že tihle dva prostě skončí spolu stůj co stůj, zařídí to tak, abychom se s karmickým partnerem neminuli. Je to někdo, koho potkáte na vánočním večírku a okamžitě se vám podlomí kolena. Nebo je to zasněná víla, která v autobuse čte román vašeho oblíbeného autora. Nebo se spolu lehce srazíte, když vybíráte bio citrony na farmářském trhu, kam normálně nechodíte. A v té „náhodné“ srážce cinká smích celého Vesmíru, který si mne ruce a potutelně se šklebí. Protože karmickému partnerovi nelze odolat. Jak by také šlo? Vždyť vše bylo domluveno a připraveno dřív, než vy jste přišli na svět. Nebo ještě lépe – vy jste se narodili pro to, abyste se potkali. A okamžitě se zamilovali. A zranili se.

Jak se říká – Karma je zdarma. Co zaseješ, to sklidíš. A týká se to hlavně zkoušek, ve kterých jsme neobstáli. Ve kterých jsme chtěli podvádět. Kdy jsme výsledek opsali pod lavicí. Když si sáhneme do svědomí, najdeme ta slabá místa. Někdo třeba jen tak ze sportu flirtuje. Jiný nedokončuje práci. Někdo se hrne životem hlava nehlava a jiný je zalezlý v koutě, jen aby si ho nevšimli. A do toho přichází karmický partner. Je to naše odpověď. Pokud mluvíme o milostném partnerovi, tak náš vztah začíná jako pohádka. Náhodné setkání, které rychle vygraduje ve velkou lásku. Z farmářského trhu zajdeme na brzký oběd, prokecáme odpoledne a večer při skleničce vína si už nedokážeme představit, že bychom šli spát domů sami. Ach, ta nestydatost! Ale jak rychle jiskra vzplane, stejně rychle se rozhoří oheň, který nás spálí přesně na tom místě, které si tak chráníme před světem i sebou samými.

Karmický partner nás může zraňovat, oplácet nám lásku pohrdáním a  bude chladný jako kus ledu, když my se koupeme v Karibiku vlastní vášně. Ale to nejdůležitější je, že za nic špatného, co se nám děje, nemůže on. Je to jen v nás a je to náš příběh. My jsme to způsobili vlastním chováním. A on nám to jen přišel vrátit. A díkybohu za to! Srovnáme účty, dorovnáme dluhy a narovnáme páteř tam, kde jsme ji z pohodlnosti ohnuli. Možná jsme si zvykli utíkat po prvním rande, abychom se příliš nevázali. A karmický partner si nás přiváže tak, abychom se mu museli znovu ozvat. I když už ho nechceme nikdy vidět. Ale prostě musíme. Vzal nám naši oblíbenou síťovku na bio citrony a my si o ni prostě musíme říct.

Jak tedy poznáme, že jde o karmického partnera a nikoli o dvojplamen? Odpověď je v naší intuici. Hluboko v naší duši víme, že karmický partner je nástroj Vesmíru, jak nás napravit a přinutit nás podívat se na následky svých činů. Pokud se kriticky podíváme sami na sebe a přiznáme si, že jsme se zas jednou chtěli vykašlat na někoho, kdo před námi stojí se srdcem/citronem na dlani, musíme uznat, že takhle to donekonečna dělat nejde! A pak dokážeme pochopit, že on nám jen přišel ukázat, že když nebudeme ze vztahů utíkat, nebudou se nám muset tvrdě vracet. A pak mu odpustíme i ten psí pohled.

Ale je nad slunce jasnější, že jakmile si odžijeme to, proč jsme se s karmickým partnerem potkali, musíme jít dál. Musíme mu odpustit a láskyplně ho propustit. Už v našem prvním setkání na trhu byl nádech nostalgie a smutku. Protože jsme věděli, že tohle bude veliké, bude to krásné, bude to vonět po levanduli a citronech, ale nebude to navždy. Ubližujeme si pro to, abychom ochutnali svoji vlastní medicínu. A nakonec potkáme dvojplamen. Ten, který má pro nás ty nejhorší možné zkoušky. Ale ten, u koho víme, že TOHLE už je navždy. Nebo alespoň do té chvíle, než pomine Vesmír.

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/bal%C3%B3n-srdce-l%C3%A1ska-romance-nebe-1046658/

Takový hezký pár

Často se setkávám s dotazem, jaký je život s dvojplamenem. A co to vlastně je dvojplamen? A jak najdu ten svůj? Moje odpověď je možná překvapivá – dvojplamen určitě nehledejte, on si vás stejně najde sám, až bude ten pravý čas.

Dvojplamen – zní to mysticky a skutečně to takové i je. Je to někdo, v kom okamžitě poznáte druhou polovinu vlastní duše. Někdo, kdo je vaším dokonalým protějškem. Někdo, kdo vás na jisté úrovni vědomí zná od počátku věků. Někdo, s kým jste si na téhle planetě a v tomhle životě dali rendez-vous ještě dřív, než jste se narodili. Tak to je dvojplamen. Zní to fantasticky? Ale to není všechno.

Ruku na srdce – jsme dokonalí? Máme vždy čisté úmysly? A čisté myšlení? Nemáme žádné temné stránky a stíny? A bolístky z minulosti? Ne? Pak jsme zřejmě Andělé a sem jsme zabloudili jen tak na návštěvu. Ale víme, v hloubi duše víme, že dokonalí nejsme. A ani náš dvojplamen není dokonalý. Takže když říkám,  že dvojplamen je druhá polovina naší duše – je to druhá polovina se vším všudy! I on má své trápení, bolesti, špinavé ponožky hozené v koutě a týden nemytý hrneček od kafe. Stejně jako někdy my.

Důvod, proč se dvojplameny spojí je ten, že nikdo jiný nám nedokáže tak dokonale zobrazit celou a syrovou pravdu o našem vnitřním světě tak, jako to umí dvojplamen. Zobrazí nám naše nejtemnější stránky a donutí nás přiznat je okolí i sami sobě. Jak to funguje ve skutečnosti? Jsme žárliví? Pak nás dvojplamen podvede. Pořád ještě žárlíme? Pak nás podvede znovu a znovu. Jsme majetničtí a toužíme ve vztahu „mít navrch“ a kontrolovat situaci? Pak od nás dvojplamen bude utíkat a opustí nás tolikrát, kolikrát si o to sami řekneme…. Jsme pasivní a čekáme, až si pro nás dvojplamen přijde a řekne ono pověsté „pojď, holka, zařídil jsem ti bejvák“? Pak rozhodně nepřijde!

Pokud vstoupíme do vztahu s dvojplamenem (a ono nám stejně nic jiného nezbyde), čeká nás nejdrsnější pohled do vlastní duše, jaký si ani nedokážeme představit. Nadto se ještě velice pravděpodobně rozkmotříme s celým svým okolím a s celou strukturou života, kterou jsme do té doby budovali. Dvojplamen přichází do života proto, aby zničil vše přežité, nefunkční a nepodstatné. Jak to funguje? Možná je to třikrát rozvedený donjuan. Možná je to svobodná matka s drogovou minulostí. Možná je to výrazně starší partner, který se k vám (podle okolí) tak nějak nehodí. Možná vyléčená alkoholička.. V každém případě vás nikdo za volbu partnera nepochválí, nikdo ji ani neschválí a nepochopí. Pravděpodobně vás odsoudí. Zpřetrhají vazby, přestanou komunikovat. Budou vás pomlouvat a odsuzovat.Tak proč to všechno podstupovat? Proč se trápit?

Pravým důvodem vší té bolesti je bezpodmínečná láska. Láska absolutní a ve své nejčistší podobě. Taková láska, kterou nic a nikdo nezraní a nezničí. Až projdete vší bolestí, kterou si pro vás dvojplamen připraví (a vy pro něj), podíváte se sami sobě do očí, nalejete si čistého vína a přiznáte si, kde byly vaše slabiny a s čím jste konečně skoncovali. Přestanete lhát sobě i okolí. A budete o veliký krok dál na vaší cestě. Pocítíte dotek pravé a skutečné lásky. Protože on vás bude vždy milovat a vy jeho. Protože budete vědět, že tohle je ten jediný pravý důvod, kvůli kterému stálo zato se narodit a prožít život až do dne, kdy budete spolu.

A až budete uprostřed největší bouře a vše kolem se bude hroutit, nezapomeňte si položit tu nejzákladnější otázku.

Dokážete si představit život ve světě, ve kterém on neexistuje?

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/digitální-umění-grafika-společně-398342/