Žárlivost

Byla už dospělá. Vyrovnaná a klidná. Prošla si trnitou cestu dospívání a bolestného osamostatnění. Měla vlastní rodinu. Usilovně pracovala na svém duchovním rozvoji. Tak proč jí, k čertu, vězela v srdci ta věčná žárlivost? Odkud se bral ten plamen, který stravoval její srdce kousek po kousku?

Žárlila téměř bez ustání. Kamkoli pohlédla, výhled jí zakryl ten žárlivý plamínek. Partner se zase otočil za tou hezkou holkou u pokladny! No jo, má hezčí postavu než já. A vlastně je celkově mnohem hezčí než já. To jeho bývalá byla taky tak hezká a hubená. No aby se tak ještě chtěli dát zase dohromady! Šéf v práci zase pochválil kolegyni a ne mně! Ale já taky umím dělat tabulky! Tak proč ona a ne já?

Až jednou se jí povedlo v myšlenkách vrátit do dětství. Do dob, které už dávno chtěla pohřbít. A snažila se vzpomenout si, za co ji její rodiče – máma a táta, dva bozi na jejím dětském nebi – chválili nejvíce. No ano, vzpomněla si. Nejvíc pyšná na ni byla máma tehdy, když dokázala básničku odříkat lépe než sousedovic Maruška. A hrdý tátův pohled ji hřál ještě dlouho potom, co vylezla na strom rychleji než Tomík. Proto se vždycky tolik snažila porovnávat s ostatními. Chtěla soutěžit a vyhrávat, aby na ni byli všichni hrdí. A později chtěla vítězit nad lidmi, aby dopřála ten pocit hrdosti z vítězství sama sobě.  Hledala si neustále nové a nové záminky, jak se s někým porovnat, jak soutěžit a vyhrát nad ostatními. Jak si dopřát ten pomíjivý pocit vlastní velikosti.

Ale jakmile jednou uviděla samu sebe jako malou holčičku, která se nikdy nedokáže zavděčit taková jaká skutečně je, pochopila. Poznala program, který nosila dlouhá léta v hlavě. A rozhodla se, že už se jím nenechá ovládat. Nikdy nebude lepší než ostatní. Protože život není žádná soutěž. Nejde o to, kdo doběhne dřív do cíle. Ale o to, kdo dokáže s láskou projít všechny překážky.

 

Obrázek: unsplash.com

 

Hodnota

Kde je naše hodnota?

Chodíme do práce, abychom vydělali víc peněz. Chceme mít peníze, abychom si mohli koupit byt či dům – čtyři stěny, které nám patří. Čtyři stěny, ve kterých je náš osobní prostor. Čtyři stěny a okno, abychom mohli čas od času vykouknout ven a vidět, jak si žijí ostatní. A možná ještě dveře, abychom mohli někdy dát průchod odvaze vyjít ven. A abychom se rychle mohli vrátit zpět do polstrovaného pelíšku.

Chceme peníze, abychom si mohli koupit auto. Vozítko na kolečkách, kterým se budeme přemisťovat mezi polstrovanými pelíšky. Do školy, do školky, do práce, na kroužky, nakoupit a pak rychle domů. Nepřemýšlet. Nechodit. Jezdit rychle od jednoho k druhému, abychom nemuseli vykouknout za hranice našich dní. Občas nás auto vyveze za město, do lesa na houby – rychle se nadechnout a pak zase zpátky. Zpátky tam, kde tepe život. Kde bují vztahy. A nebo ne?

Známe to od mala. Musíš být hodná, abys něco dostala pod stromečkem. Musíš být hodná, aby ti šéf přidal peníze. Musíš být hodná = poslušná, abys měla víc majetku. Hlavně nebuď neposlušná. Hlavně nebuď zlobivá. Hlavně nepřemýšlej. Hlavně neměj svou hodnotu!

Protože když budeš znát svou hodnotu, budeš vědět, co už dělat nechceš. Budeš vědět, že nechceš být hodná. Budeš vědět, že nezáleží na hromadě majetku. Budeš vědět, že větší cenu má úsměv. Nebo vzpomínka na výlet do lesa. Nebo papír na kterém je první obrázek tvého syna.

Peníze jsou jen cesta. Je to jen prostředek. A je jen na nás, jakou jim dáme hodnotu. Jestli budou mít cenu jednoho prošlého jogurtu a upocené cesty z práce. Nebo hodnotu papíru, pastelek a spousty lásky z jednoho malého srdíčka.

Není důležité, jestli jste hodní. Je důležité, jestli máte svou hodnotu.

Hladové dítě

Jak je možné, že dnes, kdy máme všechno, existují hladové děti?

A jak je možné, že hladové děti existují v nás?

A musí to tak být?

Znám muže, kteří divoce konzumují alkohol a kouří jednu cigaretu od druhé. Znám muže, kteří nenávidí ženy. Znám muže, kteří ženy bijí a ponižují. Znám muže, kteří se trestají za to, jak vypadají. Znám muže, kteří se ponižují před ženami. Znám muže, kteří denně dřou v posilovně, aby „nějak“ vypadali. Znám muže, kteří žijí pouze pro svou práci. Nebo pro své auto. Znám muže, kteří nežijí pro nic. Znám muže, kteří sledují televizi, aby zaplnili prázdnotu. Znám muže, kteří se každý den zpijí do němoty. Znám muže, kteří nikdy nepijí alkohol.

Znám ženy, které nenávidí muže. Znám ženy, které se ponižují před muži. Znám ženy, které drží diety. Znám ženy, které v oparu ezoteriky hledají návod na život. Znám ženy, které nenávidí zrcadla. A váhy. Znám ženy, které se stydí jít na plovárnu, aby je někdo neviděl v plavkách. Znám ženy, které čtou mnoho knih, aby zaplnily prázdnotu. Znám ženy, které se bojí přiznat, že je nebaví vařit. Nebo se starat o malé děti. Znám ženy, které běhají půlmaratony, aby dostaly medaili. Znám ženy, které pláčou steskem a samotou. Znám ženy, které hlučně pijí alkohol. Znám ženy, které nedokáží přežít den bez sladkostí. Znám ženy, které nedokáží projít kolem obchodu, aniž by si něco nekoupily.

Kdo jsou ti lidé? Všichni něco hledají. Všichni jsou uvnitř stejní. Všichni mají v sobě hladové dítě. Dítě, které volá mámu, aby mu dalo lásku. Dítě, které volá do světa “ Haló, tady jsem! Milujte mne! Starejte se o mne! Ukažte mi směr!!!!“

Zoufalé děti, které potřebují lásku. A přitom si hýčkají svoji nenávist. Nenávist je jen obrácená láska. Láska vykuchaná a vyvrhnutá. Nenávidí svoje rodiče a partnery, protože se k nim kdysi nechovali tak, jak oni chtěli a potřebovali.

Nenávidí je, ale vlastně je jen potřebují milovat. Potřebují lásku slepit, spojit a otočit zpátky. Nevidí, že rodiče i partneři je vždy milovali. Jen to dělali svým způsobem tak, jak zrovna nejlépe uměli.

Dejme svým hladovým dětem lásku. A už nehledejme chyby a viny. Nikdo za nás nebude žít náš život. Rodiče i partneři splnili své role, už je netrapme tím, že je nutíme prožívat znovu minulost. Běžme s láskou milovaných dětí do světa. Jsme krásní, šťastní a celiství. V prvé řadě milujme sami sebe!

 

Obrázek: databanka Pixabay