Nesnáším podzim

Jistě jste se už někdy setkali s někým, kdo v čase podzimních plískanic rezolutně prohlásí “ Nesnáším podzim, ať už je zase léto!“. Nebo s někým, kdo v největším letním pařáku řekne “ Kéž by byl zase sníh, nesnáším, když se takhle potím.“ Možná i vy sami jste takovým člověkem, který prostě bytostně nesnáší některé z ročních období. V podmínkách ve kterých žijeme nám příroda nadělila velký dar čtyř ročních období. Je to dar, kdy se sami můžeme podívat do svého nitra a zjistit, proč nás některé počasí štve a jiného se nemůžeme nabažit.

Nesnáším jaro – mantra všech, kdo trpí jarní únavou. Jakmile vysvitnou první hřejivé paprsky slunce a příroda začne pučet, vystrčí růžky také jarní únava. Březen – za kamna vlezem. A nevylezem, dokud nebude 30 ve stínu a všechna práce bude hotová. A to je ono! Jaro (ať už veřejně nebo skrytě) nesnáší ti, kteří mají odpor k práci. Mají práci, která je nudí, nenaplňuje a ubírá jim čas. Musí chodit do práce, protože …… (doplňte si cokoli – rodina, okolí, dluhy). Nechtějí pracovat doma, protože se ve své nejbližší rodině necítí dobře. Nemají dostatek disciplíny, aby zvládli úkoly, které na ně život nakládá. Jarní únava je výkřik těla – změň svůj postoj k práci a disciplíně!

Nesnáším léto – pořád se potím, je vedro! Nemám pořádně chuť k jídlu, na salátech se přežít sice dá, ale je to hnus. Není kam se schovat, všude horko, ani lísteček se nepohne. V tramvaji to páchne potem, ani myslet se nedá, jak je hrozně. Inu, a o tom to je. Léto nemají rádi ti, kteří nemají rádi své tělo. Je jim nepříjemné vylézt ven v plavkách. Potí se a stydí se za to, že nestihli zhubnout. A protože nemají v úctě své tělo, nedokáží si užívat života. Pořád jsou ve spěchu a přehlíží to dobré, co jim život dává. Léto je o oslavě života! O radosti, lásce, přátelích a požitcích. Kdo považuje tohle vše za ztrátu času, bude i o létě přemýšlet jako o „divném období, kdy nic nefunguje, všichni jsou na dovolené a už aby bylo zase chladněji…..“

Nesnáším podzim – všechno je mokré, pořád prší. Ještě tak to babí léto, to je krásné, ale jak padnou první mlhy, posune se čas a začne být hnusně, nejradši bych někam zalezl. Znáte? Podzim je čas, který nás směruje do vlastního nitra. Měli bychom pracovat na sobě, svých nejhlubších obavách a nejbližších vztazích. Někteří z nás se ovšem neradi vrtají ve svém nitru, protože tuší, že by mohli otevřít dveře třinácté komnaty. Někde v běhu života potkali kostlivce (nebo několik), kterého úzkostlivě drží pod pokličkou. A ví, že kdyby pokličku nadzvedli, vyvalila by se hustá mlha, která by pohltila vše, co dosud pevně stálo. A to by tedy stálo za to. Podzim je důležitý čas, nepřehlížejme ho!

Nesnáším zimu – rozbředlý sníh a protivný chlad, který zaleze za nehty. Člověk je nabalený jak cibule, pořádně se nedá ani hnout. Možná ještě když jedu na hory lyžovat, tak to se dá zima přežít. Nebo když si dám pořádnou zimní dovolenou, ideálně někde u moře v teple. Zima je totiž čas, kdy se máme zastavit v pohybu a nechat zrát nové myšlenky a projekty. Jaro nedokáže vzklíčit to, co zima nechovala ve své sněhové náruči. Zimu nesnáší ti, kteří se brání zklidnění. Kteří neposlouchají, když jim tělo říká „zastav“.  V zimě také slavíme Vánoce – čas dětství a lásky. Klidného štěstí, které dýchá z každého z nás. Jsou i lidé, kteří nesnáší Vánoce. Je to tím, že i jejich vnitřní dítě je zraněné a nedokáže se radovat.

Někdo miluje všechna roční období a žije v souladu sám se sebou. Ví, kdy má zpomalit a kdy je čas pracovat.  Jiný zase nechce vnímat, co mu tělo a čas venku říkají. Ale teď, teď je ten pravý čas prozkoumat sám sebe a své nitro. Najít v sobě poklady a připravit se na něžnou náruč zimy, která nás uhoupá ke klidnému snění a připraví na další rok.

Piedestal pro mrtvé

„Prožil jsem karneval života v nekonečné nicotě, temný a prázdný…“ Tak pravil klasik. A snad nic neděsí víc, než představa, že až zhasnou světla na posledním bále, my zjistíme, že jsme místo tance seděli celou dobu u zdi a čekali na vhodnou chvíli. Čekali jsme, až někdo přijde. Čekali jsme, až zahřmí. Nebo až bude pátek.

Valnou většinu z nás tíží vzorce chování, které jsme zkopírovali z chování někoho, kdo nám kdysi byl blízký. Vzali jsme si pro sebe, co jsme považovali za nutné. Ale my nejsme ani naše maminka, ani náš tatínek…. Nejsme ani jeden z našich příbuzných nebo někdo, kdo s námi žil a byl, když jsme byli malí a bezmocní. My jsme my. A cizí chování nám neprospívá. A zbavit se jej nedokážeme nebo spíš ani nechceme, je to přece tak bezpečné, pohodlné a známé.

Ale pokud snad přece jen chceme někdy v životě ochutnat jiskřivý koktejl opravdového štěstí, musíme sebrat všechnu odvahu a vykročit na pravdivou pouť. Na té pouti budeme povětšinou sami. A možná potkáme i přátele. Ale střezme se peidestalů, na kterých stojí naše mrtvé modly.

Kdykoli v životě potkáme někoho, kdo se nám bude zdát úspěšnější nebo spokojenější než my samy, nesnažme se ho uctívat nebo opěvovat. Neberme si z něj příklad. Byla by to zase jen další modla do sbírky.

Můžeme potkat mnoho a mnoho duchovních učitelů a lidí, kteří „něco“ dokázali. Ale nedělejme z nich bohy. Oni ani nejsou. Jsou to lidé jako my. Úplně stejní. I když jsou to třeba slavní zpěváci, známí politici nebo šamanské kněžky. Dokázali rozvinout to, co umí nejlépe. A to je to jediné, co bychom si od druhých lidí měli vzít – chuť a touhu pracovat na tom, co je nám blízké a co umíme nejlépe.

Když klesneš příliš hluboko…

Když se snažíš žít podle pravidel, když chceš mít něco, co by tě udělalo šťastným, když chceš obstarat svou rodinu a dát jí všechno… Když už ani nevíš, co bys měl pro sebe chtít, když už si myslíš, že máš všechno.  Může se ti klidně stát, že klesneš příliš hluboko.  Spadneš až dolů a tam je těžké být sám. Ale nemůžeš tam být s někým. Tam se nechodí ve dvou. Úplně dole jsi úplně sám. Stejně jako když jsi nejvýš. Úplně nahoře jsi taky úplně sám. A není v tom tak velký rozdíl.

Když už jsi tak ztracený, že dole je nahoře a ty se plácáš na poušti osamění, vrať se do středu. Zpátky do srdce. Přestaň řešit všechno hlavou, stejně to nevyřešíš. A přestaň myslet kalhotama, to nic dobrého nepřinese.  Není třeba mít moc starostí, za to tě stejně nikdo nepochválí. A ani není nutné do všeho strkat ego. Přesně to ego, co sedí někde dole. Potřebuješ k životu obojí, rozum i ego. Ale nenech se tím ovládat. Nejvíc ze všeho potřebuješ srdce.

Zavři oči a podívej se na všechny lidi, které máš kolem sebe, srdcem. Jsou opravdu laskaví? Jsou opravdu tak hodní, jak se zdají být? Nebo tě jen využívají? A vozí se po tvých zádech? Srdce ti všechno řekne. A když už se ho jednou ptáš, zeptej se i na sebe. Jsi opravdu hodný? A opravdu laskavý?

A když už se ho jednou ptáš, měl bys ho poslechnout. Jestli ti poradí, že jsou lidi, kteří do tvého života nepatří, jemně se jich zbav. A jestli ti řekne, že jsou lidi, kteří jsou upřímní a mají tě rádi, tak si těch lidí važ. A jestli ti řekne, že sám sobě ubližuješ, když jsi na sebe moc tvrdej, tak už nebuď.

Protože když se vykašleš na to, co ti říká tvé srdce, tak potom teprve budeš úplně na dně. A úplně sám. A je jedno, jestli budeš nahoře nebo dole. Hlavně nebudeš vědět, kam se ti ztratil ten šťastný kousek celé skládačky.

Tak na sebe dávej pozor!