Psí život

Psí život.

Chtěli bychom ho mít?

Ale ano, vždyť už ho máme!

V polovině února se podle čínských tradic přehoupl starý rok do nového roku psa. Ať už tomu věříme nebo ne, mohli jsme rozpoznat tu lehkou změnu, která nastala. Lidé se víc uvolnili, příroda nastavila vlídnější tvář a zdálo se, že se na nás naše malé psí štěně oddaně kouká a celý budoucí rok vesele slintá a vrtí ocáskem. Chyba lávky!

Pes je pohyb, změna a radost ze života. A i rok psa nás nutí hýbat se, měnit staré a nepohodlné zvyky a cítit radost ze života. A všude tam, kde jsme zkostnatěli, kde zarputile trváme na přežitcích, kde zlostně dupeme nožičkou, že prostě nic se měnit nebude, tam všude pejsek zavětří a začne hrabat. A hrabe tak dlouho, dokud neobjeví všechny skryté kostičky, které jsme si schovali. Každou situaci, kdy jsme pokorně stáhli krovky a neřekli, co si doopravdy myslíme. Všechny chvíle, kdy jsme polykali slzy a doufali, že ten druhý si všimne, jak nám je mizerně. Všechny vteřinky života, kdy jsme dělali něco, co jsme dělat nechtěli, se teď slily do jedné veliké louže, která hrozí tím, že se v ní utopíme.

Ale ne, neutopíme se. Ještě je tu náš Pes. Ten, který nás zachrání, když je nejhůř. Ten nejvěrnější přítel člověka. Vyhrabe všechny naše bolístky a donutí nás, abychom k nim přičichli. No, nevoní. To je jasné. Ale my se s nimi vypořádáme jednou pro vždy. To, co stojí za to uchovat, pečlivě oprášíme a vyneseme na denní světlo. A to, co už opravdu shnilo, s láskou pochováme a odevzdáme zpátky Zemi.

V běžném životě to znamená, že celý náš život projde velkou zkouškou psího čichu. Partneři mohou odejít, děti vylétnou z hnízda, dostaneme výpověď z práce, klienti na nás zapomenou, shoří prastará katedrála…. To všechno se klidně může stát. A v každé z těch situací je skrytá možnost volby. Buď to budeme brát jako katastrofu nebo jako dar.

Nezapomeňme, že pes je nejlepší přítel člověka. Pes nás miluje věrně a oddaně. Svým citlivým čumáčkem najde to nejlaskavější v nás a zachrání nás – třeba i před námi samotnými. Vždy, když se řítíme do záhuby ze špatných rozhodnutí, pejsek nás stáhne zpátky. A když na nás útočí strach a zloba, pes vycení zuby a dokáže vše zahnat.

Pes je stejný jako malé děti. Nevěří na slova, ale na činy. Oplácí nám dobro dobrem a zlo zlem. Psí svět je pravdivý. Neschováme se za sladké řeči a neprojde nám ani malá lež. Žijme podle psích zákonů a rok Psa se nám odmění pravdivým a radostným životem. A psí zákony jsou jednoduché.

Milujme celým srdcem. Neustále hledejme a vyhrabávejme pravdu. Buďme v pohybu. Vyceňme zuby, když se nám něco nelíbí. Za každý úspěch si dopřejme odměnu a pamlsek. A po dlouhém dni je nejlepší schovat se do pelíšku.

HAF!

Konzultace, terapie a laskavé slovo : martina.olecka@centrum.cz

O závislosti

Když se zmíní závislost, často si představím člověka s kávou a cigaretkou. Je zahalen do lehkého oblaku kouře a slastně vychutnává každé potáhnutí. Téměř idylický obrázek.

Méně idylicky působí, když si představím člověka závislého na alkoholu. Hnus, smrad, třes v rukou a absolutní ztráta osobnosti.

A snad si ani nechci představovat někoho, kdo je závislý na tvrdých drogách.

Takové obrázky asi máme před očima všichni. Málokdo si ale připustí, že existují mnohem hezčí a krásnější závislosti. Třeba na sladkém – to je lahoda. Nebo na nakupování – hmm, tohle tričko ještě nemám. Nebo na dětech – když on je to pořád takový můj malý šmudlík.

Všichni si závislost spojujeme s něčím ošklivým, nehezkým a zavrženíhodným. Ale každá závislost byla na počátku lákavá, krásná a nadýchaná jako růžový obláček. Tak kde se to vždycky zvrtne? Proč upadáme do závislosti a nedokážeme se jí zbavit?

Všechny závislosti vznikají ve chvíli, kdy unikáme z života, který není k žití. Vždy, když nám něco začne vadit, a my s tím nic neuděláme. Pokaždé, když musíme dělat něco, co nám vnucuje okolí. Nebo když musíme zapřít sami sebe, jsme o krůček blíž k závislosti.  Je to náš únik, naše berlička. Naše poslední útočiště před tíhou světa.

A tak se nedivím kuřákům, kteří dobře vědí, že s každou další cigaretou jsou blíž k rakovině, a přesto si připálí. Oni to na nevědomé úrovni vlastně CHTĚJÍ. Oni opravdu chtějí uniknout z života, který se jim vymkl z rukou a smýká s nimi tam, kam sami nechtějí. Utíkají ze života pryč.

A nedivím se ani těm, kteří chorobně nakupují. Ať už v nákupech hledají něco, v čem budou vypadat štíhlí nebo mít větší prsa – unikají z těla, které není podle jejich představ. Utíkají před zrcadlem, které jim ukazuje krutou realitu, co se tak moc nepodobá fotkám z časopisů.

Nebo nakupují elektroniku, počítačové hry a technické vychytávky. Kupují si lásku blízkých a unikají před realitou, že lásku si prostě nekoupí. Lásce se musí věnovat čas a péče.

Každá závislost je útěk. A ten, kdo svému démonu pohlédne do očí, zjistí, že jde o víc, než přestat kouřit nebo jíst sladké.  Jde o to postavit se životu – SVÉMU životu – čelem a změnit to, co mi na něm vadí. Ať už je to práce, partner, bydliště…. cokoli, co mne ubíjí a před čím unikám. To my se musíme změnit. A pak teprve přijde chvíle, kdy začneme být závislí na životě. Začneme svůj život milovat natolik, že z něj nebudeme chtít unikat a budeme si opravdu chtít užít každou vteřinku času, který nám zbývá.

Žárlivost

Byla už dospělá. Vyrovnaná a klidná. Prošla si trnitou cestu dospívání a bolestného osamostatnění. Měla vlastní rodinu. Usilovně pracovala na svém duchovním rozvoji. Tak proč jí, k čertu, vězela v srdci ta věčná žárlivost? Odkud se bral ten plamen, který stravoval její srdce kousek po kousku?

Žárlila téměř bez ustání. Kamkoli pohlédla, výhled jí zakryl ten žárlivý plamínek. Partner se zase otočil za tou hezkou holkou u pokladny! No jo, má hezčí postavu než já. A vlastně je celkově mnohem hezčí než já. To jeho bývalá byla taky tak hezká a hubená. No aby se tak ještě chtěli dát zase dohromady! Šéf v práci zase pochválil kolegyni a ne mně! Ale já taky umím dělat tabulky! Tak proč ona a ne já?

Až jednou se jí povedlo v myšlenkách vrátit do dětství. Do dob, které už dávno chtěla pohřbít. A snažila se vzpomenout si, za co ji její rodiče – máma a táta, dva bozi na jejím dětském nebi – chválili nejvíce. No ano, vzpomněla si. Nejvíc pyšná na ni byla máma tehdy, když dokázala básničku odříkat lépe než sousedovic Maruška. A hrdý tátův pohled ji hřál ještě dlouho potom, co vylezla na strom rychleji než Tomík. Proto se vždycky tolik snažila porovnávat s ostatními. Chtěla soutěžit a vyhrávat, aby na ni byli všichni hrdí. A později chtěla vítězit nad lidmi, aby dopřála ten pocit hrdosti z vítězství sama sobě.  Hledala si neustále nové a nové záminky, jak se s někým porovnat, jak soutěžit a vyhrát nad ostatními. Jak si dopřát ten pomíjivý pocit vlastní velikosti.

Ale jakmile jednou uviděla samu sebe jako malou holčičku, která se nikdy nedokáže zavděčit taková jaká skutečně je, pochopila. Poznala program, který nosila dlouhá léta v hlavě. A rozhodla se, že už se jím nenechá ovládat. Nikdy nebude lepší než ostatní. Protože život není žádná soutěž. Nejde o to, kdo doběhne dřív do cíle. Ale o to, kdo dokáže s láskou projít všechny překážky.

 

Obrázek: unsplash.com