Proč neudržím peníze?

Proč se mě nedrží peníze? Žiju pořád z ruky do huby. V životě nic neušetřím! Co měla, to dala.  Já nějak nevím, prostě mi holt není souzeno něco mít.

A je to opět skryté trauma z dětství, kdy jsme si nedokázali dupnout a říct, že co je naše, to nám nikdo nevezme.

Vzpomeňte si, kolikrát jste jako malí o něco přišli. O něco opravdu cenného.

O něco, co mělo hodnotu hlavně pro vás osobně. Vzpomeňte si na knoflík z „drahokamu“, který se třpytil na slunci. Vzpomeňte si na zlaté naušnice po babičce, které vám najednou někdo vzal. Vzpomeňte si na milovaného plyšového medvídka, který se jednou na procházce ztratil. Nebo na autíčko, které jste museli půjčit tomu zlému klukovi na pískovišti, protože si to tak máma přála… A on vám ho vrátil poškrábané a bez koleček.

Ano, život je nekonečný proud ztrát a nálezů. Ano, nic a nikoho nemůžeme mít napořád. Nebo vlastně nic a nikoho nemůžeme mít a vlastnit. Ale to také neznamená, že se nemůžeme brát za svá práva. Že se nemůžeme postavit čelem tomu, co nám zase bere naše věci.

Když jsme byli malé děti, měl náš osud podobu dospělých polobohů, kteří si s námi dělali, co uznali za vhodné. Říkali, co máme jíst a pít a věděli, kdy je vhodné něco mít a kdy něco dát. Bohužel často jsme museli víc dávat a málokdy nám něco zůstalo v ruce („tak to přece tomu chlapečkovi půjč, nebuď ošklivá holčička“).

A tutéž představu si dodnes mnozí neseme v sobě. Už jí neříkáme „máma a táta“, ale „osud, vesmír, Bůh“…. jakkoli chceme.

Proto se vlastně bráníme hojnosti. Proto nechceme nic mít (s tím nechci nic mít!). Proto když dostaneme výplatu na účet, okamžitě čekáme smršť složenek.

Máma a táta budou vždycky naši dětští bohové, to je v pořádku. Ale netahejme si naše dětská trápení do dospělého života. Nebraňme se životu v hojnosti. A s tím úzce souvisí i to, že musíme otevřít svá srdce. Přestat se trápit starými ranami a dělat vše s láskou.

Konzultace v ČB / emailem: martina.olecka@centrum.cz

 

Ubližuješ mi

Ubližuješ mi! Jak se můžeš takhle chovat? Proč mi to děláš? Copak nevíš, že mne tvé chování zraňuje? Bylo to opravdu nutné?

— NE! — Tohle je špatné nastavení, které nás ve výsledku nikam nedovede. Zkusme úvodní větu ještě jednou a pravdivě.

Namísto „ubližuješ mi“, vždycky (opravdu vždycky!) říkejme “ UBLIŽUJEŠ PŘEDSTAVĚ, KTEROU JSEM SI O TOBĚ VYTVOŘIL“

A voilá, kolik pravdivého se vyjeví, kolik domnělých zranění se vyléčí a kolik nepravdy se odstraní z našeho života.

Pokud máme ve svém životě někoho, kdo nám neustále ubližuje, říká věci, které nás zraňují, dělá věci, které nás bolí – upřímně si zkusme říct, zdali neubližuje naší představě o něm. Byli jsme to my, kdo si myslel, že se bude chovat tak a tak. Byli jsme to my, kdo si myslel, že tohle by ten druhý nikdy neudělal. Byli jsme to my, kdo si vysnil povahu toho druhého. Pramálo záleží na tom, jestli jde o manžela, sestru, rodiče nebo dítě. Nic nám nemůže ublížit, pokud žijeme v pravdě a nevytváříme si falešné představy.

Základem všeho je nechat být všechny naše domněnky, představy a falešné myšlenky. Nikdo se nám nemusí zodpovídat ze svých činů. Stejně jako my se nemusíme zodpovídat nikomu.

Chápu, může to znít děsivě. Ale svoboda je děsivá. A krutá. A krásná. A co je víc?

Konzultace v Českých Budějovicích, kontaktujte mne na mailu: martina.olecka@centrum.cz

Hore kopytama

Moje kamarádka občas říkávala, že někdy je všechno hore kopytama. Prostě naruby. Jinak. Tím „hnědým“ nahoru…

Známe to všichni. Když odejde partner. Když nás vyhodí z práce. Když se na nás nejlepší kamarádka vykašle. Když nám dítě řekne, že jsme nejhorší rodiče na světě…. Prostě je najednou všechno jinak.

Každý životní kotrmelec je příležitost, jak změnit svůj postoj a přehodnotit své vztahy.  Často se stává, že celý život žijeme podle hesla „mělo by se….“. Vytvořili jsme si ochranné slupky různých „mělo by se“, abychom se cítili přijímaní, milovaní a láskyplní.  Měli bychom založit rodinu, měli bychom se vzít, měla by se posekat zahrada, měli bychom pozvat tvoji maminku na oběd…..

Ale pak stačí jeden vesmírný přemet a všechny „mělo by se“ odpadnou.

A my zůstaneme na všechno sami. Zmizí slupky, zmizí ochrana, zmizí rodina a přátelé. A v ten moment, kdy jsme nejvíc sami, zjistíme kvůli čemu jsme vlastně na světě. Ne kvůli rodině, ne kvůli dětem ani kvůli partnerovi. Jsme tu jen a pouze kvůli sobě.

Ano, byli jsme vychováni v představě, že takové prohlášení je sobecké. Žena tu je hlavně kvůli dětem. Muž kvůli zajištění rodiny. Ale co až děti odejdou? A co když se rodina rozpadne? Co nám zůstane?

My a náš život. To je to, oč tu běží. Až dopadnete na dno samoty, zjistíte, že nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Že nemusíte s nikým bojovat. Že se nemusíte o nikoho starat. Jen o sebe. A když budete vy v pohodě, bude i okolí.A jestli ne, není to váš problém.

Až dopadnete na dno samoty a ztratíte všechny ochranné slupky, dostanete největší dar ze všech. Dostanete zpět svůj život.