Řetězy

Naše vnitřní dítě je často svázáno mnoha řetězy, které jej poutají k minulosti. Nutí ho prožívat stejné situace stále dokola, nutí ho opakovat stejné chyby, kterých bylo často svědkem. Povím vám příběh takových řetězů.

Byla jednou jedna mladá dívka. Žila v době, kdy nebylo zvykem, aby měly ženy vlastní názor. Mohly se realizovat pouze skrze péči o manžela a rodinu. Tahle mladá dívka byla zatím na prahu dospělosti. Měla dvě sestry. Jejich tatínek dělal vše, co ho naučil jeho otec, aby zabezpečil rodinu. Nadto ho nesmírně trápilo, že nemá syna, kterému by předal své zkušenosti. A tak pil a unikal do alkoholového opojení. Měl hodnou ženu, která měla tu smůlu, že byla navíc i energická a podnikavá. Aby mohla přilepšit rodině, musela tajně obcházet ves a malovat sousedům pokoje, zdobit ornamenty a zkrášlovat jejich bydlení. Ovšem její manžel se to nesměl dozvědět, byla by to pro něj potupa.

Toto všechno ona mladá dívka sledovala s nevolí. Nechtěla zapadnout do stejného systému. Věděla, že život nabízí víc. Chtěla si užívat a radovat se. Osud tomu však chtěl jinak. A tak její radování nezůstalo bez následků. Potupa a hanba, kterých se rodina chtěla vyvarovat se přes všechnu snahu snesly na jejich hlavy. Měli v rodině svobodnou matku!!! Snažili se všemi způsoby dívku donutit, aby se dítěte zbavila, dokud je čas. Ale ona se nedala. Ubránila sebe i své dítě.

Později se našel muž, který ji i jejího syna přijal za vlastní. A měli spolu další dvě krásné zdravé děti, holčičku a chlapce. Tady by mohl příběh skončit happyendem. Kdyby nebylo řetězů, které teď už mladou maminku, poutaly k minulosti. Ona celý svůj život prožila ve strachu z mužů. Viděla, jak krutě se zachází se svobodou dívek. Byla svědkem toho, jak nelítostné jsou okovy pravidel, které nutí ženy ohýbat svou vůli až k prasknutí. Její matka musela tajně malovat byty. Její sestry se vdaly a měly kopu dětí jen proto, aby unikly z rodného domu. Ona musela tvrdě bojovat o život svého dítěte. Dívala se na svou malou dcerušku a viděla, jak tvrdý svět na ni čeká.

A tak se rozhodla dát všechnu svou lásku a přízeň svým dvěma synům. Doufala, že pro svou malou holčičku udělá víc, když ji bude od mala připravovat na ústrky, kterých se v životě dočká.

A dívenka rostla. Byla vždy ve stínu svých bratrů. Když něco potřebovala, byla vždy poslední na řadě. Zvykla si bojovat o své místo na slunci. Zocelila se a zatvrdila. Věděla, že nic nedostane zadarmo. Ani lásku matky. Ani uznání otce.

Vyrostla z ní bojovnice. Když dospěla a vkročila do života, byla zvyklá rvát se o každý kousek štěstí. A tak vtrhla do světa jako uragán. Věděla, že co si nevybojuje, to nebude mít. Založila rodinu, koupila si byt, později dům, jezdila na dovolené… Vyrvala světu tolik přízně, kolik jen mohla. Ale nebyla šťastná. Jádrem všeho byl totiž strach. Strach ze světa mužů, který do ní vložily generace žen před ní. Neustále byla pod palbou strachu. Nevěděla, ze které strany přijde útok. Život s bratry ji naučil, že si musí zuřivě chránit, co je její. Bála se mužů, kteří by ji obrali o svobodu, stejným strachem, který měla její matka, její babička i ženy před nimi.

Přála bych jí, sobě i všem ženám, abychom dokázaly žít ve svobodném světě. Abychom dokázaly otevřít svá srdce beze strachu, že nás někdo zraní. Útoky mohou přicházet ze všech stran, ale laskavého člověka nezasáhnou. Dejme lásku sami sobě. Dovolme si spočinout a povolit sevření. A zbavme se řetězů, které nás tíží. Tehdy budeme silní. Budeme vědět, kde jsou naše hranice. Budeme mít svou vlastní rajskou zahradu uvnitř svého srdce. A je jen na nás, komu dovolíme vstoupit a kdo zůstane na prahu.

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/%C5%99et%C4%9Bzy-je%C5%99%C3%A1b-pr%C5%AFmyslov%C3%A9-t%C4%9B%C5%BEk%C3%BDch-919058/

Už NIKDY nebudu milovat

„Už nikdy nebudu milovat!“ křičela v slzách, plna bolesti a šíleného zármutku. Měla srdce rozervané na milion kousků, které ten náraz rozmetal po celé galaxii.

Všechno začalo o mnoho let dříve. Tehdy, když na její srdce zaklepal osud.

Setkali se na jednom z mnoha večírků, které se tenkrát na kolejích konaly. Bylo to začátkem zimy, kdy čerstvý sníh křupal a ze stánků voněla perníková srdíčka. Večírek byl jedním z těch, kde se potkávají osamělí lidé s prázdnými pohledy. A tam se jejich oči střetly a Ona věděla, že potkala svůj osud. Ve dveřích stál On. Měl divoký pohled hlubokých černých očí a když si z havraních vlasů setřásal první sníh, jí se slabostí podlomila kolena. Neomylně zamířil k ní a bezostyšně jí zašeptal do ucha hlubokým hlasem: „Dnes večer jsem tu jen kvůli Tobě“. Ucítila směs mužného parfému a cigaret a věděla, ach bože, že už nikdy nechce patřit jinému muži.

Stalo se, co se stát muselo. Oba bezhlavě propadli té nejsyrovější vášni, jaká kdy pohltila Zemi od dob vyhnání z Ráje. Celé dny i noci (bože, těch nocí!) hladově zkoumali svá těla i duše jako poslední trosečníci, které jejich postel unáší do hlubin Vesmíru. Neexistoval pro ně jiný svět. Neznali nikoho a nic jiného. Věděli, že byli stvořeni jeden pro druhého. Věděli, že od počátku věků byli stvořeni pro to, aby se milovali. Byla to vášeň, která dokáže zažehnout věčný plamen. Nebo spálit všechno na popel.

A tehdy On poprvé ucítil strach. Ten pocit jím projel jako ledové ostří a bodl ho přímo do srdce. Bál se, že by se měl vázat. Bál se, že by měl už navždy patřit jediné ženě. Bál se ztratit svobodu. Bál se její nespoutanosti. Bál se, že mu uteče. Bál se, že ho zradí. A tak zradil první.

To odpoledne bylo stejné jako všechny před ním. Jela domů autobusem, nevnímala svět kolem, snila a četla. Když zvedla unavený pohled od knihy, její oči se střetly s jeho pohledem. Byl tam. S jinou dívkou. V tu chvíli se pro ni zastavil čas. Srdce přestalo tlouct a než se znovu rozeběhlo, Vesmír se pootočil kolem své osy. Jak jí to mohl udělat? Jak ji mohl zradit? Jak mohl líbat jiné rty?

Mnohokrát na něj od té doby myslela. Často si přála znovu ho potkat. Chtěla si vzpomenout na to, co bývalo jejich světem. Chtěla mít jeho paže ovinuté kolem svého těla. Stále cítila jeho vůni. A roky ubíhaly. A on mlčel. Občas se minuli ve městě, ale když se potkali, zvony nezněly a vzduch se nechvěl.

Až jednou neodolala. Zvedla telefon a vytočila jeho číslo. S bušícím srdcem čekala, co se stane. A jakmile zvedl sluchátko, věděla (ach bože), že opět roztočila Kolo osudu. A tak se znovu setkali. Po dlouhých letech byli oba nejistí. On se raději skryl do kuchyně za vůni čerstvé kávy. A ona utekla za zasněný pohled z okna. V tu chvíli jí bezděky ze rtů splynulo pár francouzských veršů. A on se zastavil v půli kroku, káva v jeho rukou se zachvěla a on se bezmocně mocný vrhl k jejím nohám. Všechny ty roky, kdy na sebe čekali a snili o sobě a milovali se, byly pryč. Zůstali jen oni dva a jejich láska. Vzduch zezlátl a oni dýchali čiré štěstí. Splynuli v největší extázi, kterou si kdy mohli přát. A když mu pak, znavená láskou, usínala v náručí, i mraky zakryly slunce, aby jim dopřály soukromí. Jejich duše tančily společně.

Ona se rozloučila a s úsměvem na rtech šla vstříc novému životu. Věděla, že On je její láska, její život, její všechno.

On mlčel.

Když mu později volala a psala dopisy, mlčel. Když čekala pod jeho okny, mlčel. Když ho hledala, mlčel. Později si dodala odvahu a zeptala se přítele, co se stalo s mužem jejího života. Přítel se smutně podíval a pak jí řekl to, co už beztak dávno věděla.

Oběsil se.

Jednoho podzimního dne za úplňku si sáhl na život. Zemřel tak blízko jejích oken, že ho téměř mohla spatřit. Vykřikla. Její srdce zemřelo s ním, oběšené na konopném laně. Už NIKDY nebudu milovat.

Ale ona nezemřela. Žije. Miluje. Už nemiluje tou vášní, která by bořila světy a pálila mosty. Ale ví, že její láska nikdy nezmizí. Že je vepsána v kronice světa. A že dala křídla svému srdci. Tomu, které přes bolest vzlétlo až do nebes, a které bude navěky zpívat, jako když sám život tepe křídly do věků.

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/l%C3%A1ska-zem%C5%99el-k%C5%99%C3%AD%C5%BE-trn%C3%AD-koruna-699480/

 

 

Milovat Divošku

Žil pohodlný život. Měl přátele a dobrou práci. Pravidelně sportoval a čas od času vyrazil do hospody zjistit, jak se věci mají. Ale přestože byl jeho život fajn, postrádal na plastičnosti. Chyběl mu třetí rozměr. Občas sice potkal nějakou dívku, která ho na čas okouzlila, ale nadšení vždy rychle vyprchalo a nezbylo nic než pár milých vzpomínek. A to bylo málo. Než potkal Ji. Divošku.

Divoška byla jiná. Naprosto jiná než kdokoli, koho potkal předtím. Byla nespoutaná, nádherná a divoká. Z očí jí sálala vášeň pro život se vším, co přináší. Vrhala se do dobrodružství, smála se hlasitě, tančila uprostřed náměstí… Byla divoká a překrásná. Tak dokonalá, že ztratil srdce i rozum. Nebyla možná klasicky krásná, neměla moderní účes nebo vysportovanou postavu. Měla však něco, co ho okamžitě chytilo za srdce. Něco, co prorazilo nejsilnější ledovou zeď, kterou kolem sebe stavěl. Měla radost ze života a sršela z ní láska. Láska k životu, láska k dobrodružství, láska k němu. Byl očarován tak, jak dokáže očarovat jedině Divoška.

A tak udělal chybu. Velikou chybu. Myslel si, že tu neobyčejnou dívku dokáže obyčejně spoutat. Nabídl jí byt, rodinu, auto, prsten… Nabídl jí to, co považoval za důležité. Divoška byla zmatená. Toužila alespoň na chvíli zapadnout do světa ostatních lidí. Chtěla být šťastná s mužem, jehož si vyvolila, a který ji bezmezně obdivoval. A tak svolila. Nosila jeho prsten, žila v jeho bytě, dělala, co se od ní čekalo.

Postupem času z ní vyprchalo vše, co ji dělalo divokou. Usadila se, začala vařit, uklízet, prát a žehlit. A z očí jí vymizel lesk. A ze rtů úsměv. Cítila, jak něco v ní zoufale potřebuje ven, ale nevěděla. Spala staletým spánkem a nedokázala si vzpomenout, co to na ni zevnitř volalo. I on byl nešťastný. Najednou se místo k Divošce vracel k smutné a nevrlé dívce, která nepřipomínala v ničem tu, kterou bývala. Chtěla si vzpomenout. Ale on nechtěl.

Jako jed začalo působit jeho dávné prokletí. Nebyl si totiž jistý sám sebou. Nevěřil si, že by ještě dokázal okouzlit tu Divošku, kterou bývala, a tak se rozhodl, že ji raději zkrotí. Že jí zakáže, aby tvořila a milovala. Byl tak naivní, že doufal, že jí to bude stačit. Ale Divoška skomírala čím dál víc a všechnu svou energii obracela k tomu, aby obviňovala sebe nebo ostatní z toho, že život ztratil svůj lesk. Den po dni šedla a vadla. Život pro ni ztratil smysl. Až to došlo do bodu, kdy už nemohla dál. A tak se rozhodla, že skočí do neznáma.

A tak jednoho dne z té zlaté klece utekla. Rozeběhla se do polí a zhluboka se nadechla. Po letech se roztančila a zvedla ruce k obloze. A pochopila. Že ji nikdo spoutat nemůže. A že už to nesmí dopustit. Nebyla to jeho chyba. Nebyla to ani její chyba. Potřebovali si uvědomit, že životem se dá kráčet pouze svobodně. Že nemůžeme druhé svazovat nebo se nechat svazovat. Milovat můžeme pouze, když jsme svobodní. A svobodní jsme, když ctíme sami sebe takové, jací skutečně jsme.

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/oslavovat-oslava-oh%C5%88ostroj-plamen-1835387/