Jed pomluvy

Já ale nikoho nepomlouvám! Ne, pomluvy se mi hnusí! Já si normálně povídám, to se snad ještě smí!

Maminka byla velice kreativní v tom, jak dokázala obhájit své jedovaté chování sama před sebou i před celým světem. Už ani sama nevnímala, jak hluboko propadla do propasti pomluv. A jak jejich jed otravoval její mysl. A jak ničil životy lidí kolem. Pomluva je zákeřná. Dokáže se tvářit nevinně, zabalit se do pozlaceného soucitu, vypadat jako věrohodná informace. A přitom ničí čistotu lidí. Všech. I těch, kterých se zrovna netýká.

Bylo to na jedné oslavě. Maminka vyrazila s dceruškou do společnosti a obě si to náramně užívaly. Daly si dobré jídlo, zatančily si na písničky z pohádek, zapomněly na běžný shon a radostně sdílely svůj čas s oslavencem. A náhodou dorazila i jedna oblíbená teta. Ta, kterou měla holčička nejraději. Teta k nim často chodila na návštěvy a nikdy neopomněla přivézt holčičce drobnou pozornost. Teta s maminkou byly velké kamarádky a rády si spolu povídaly. Holčička si vždy v koutku hrála a byla šťastná v těch štěbetavých chvílích plných sdílení. I na oslavě si maminka s tetou dobře popovídaly. Když pak byl čas jít domů, srdečně se rozloučily a vyrazily do pelíšků.

Ale maminka ještě neskončila. V dobrém rozmaru si s dceruškou povídala dál. A zapomněla, že mluví s dítětem a ne s dospělou ženou. Začala pomlouvat a probírat všechny hosty na oslavě. A neopomněla zmínit i milou tetu. Co si to vzala za hrozné šaty. A ten účes! Na takové kudrlinky už přece nemá věk, měla by se trochu nad sebou zamyslet.

V holčičce by se krve nedořezal. V jediném okamžiku jí maminka zničila celý pravdivý dětský svět. Jak to, že maminka říká ošklivé věci o tetě, kterou má tak ráda? Proč se na ni usmívá a chválí jí šaty, když se jí vlastně nelíbí? A co je tedy pravda? A co když si to samé myslí maminka o mně? Co to tedy znamená, když mne máma pochválí? Myslí si to doopravdy?

Pomluva dokáže zničit nejeden nevinný dětský svět. Buďme pravdiví a upřímní. Nejprve k sobě a pak i k ostatním. Chraňme to dítě v nás, které se tak často třese v nejistotě. Vezměme ho za ruku a vybudujme mu pevné základy upřímných vztahů. Nezáleží na tom, jestli je to dítě malé nebo jestli už jsme dávno dospělí. Všichni potřebujeme žít v čistých vztazích.

 

Obrázek: unsplash.com

Žárlivost

Byla už dospělá. Vyrovnaná a klidná. Prošla si trnitou cestu dospívání a bolestného osamostatnění. Měla vlastní rodinu. Usilovně pracovala na svém duchovním rozvoji. Tak proč jí, k čertu, vězela v srdci ta věčná žárlivost? Odkud se bral ten plamen, který stravoval její srdce kousek po kousku?

Žárlila téměř bez ustání. Kamkoli pohlédla, výhled jí zakryl ten žárlivý plamínek. Partner se zase otočil za tou hezkou holkou u pokladny! No jo, má hezčí postavu než já. A vlastně je celkově mnohem hezčí než já. To jeho bývalá byla taky tak hezká a hubená. No aby se tak ještě chtěli dát zase dohromady! Šéf v práci zase pochválil kolegyni a ne mně! Ale já taky umím dělat tabulky! Tak proč ona a ne já?

Až jednou se jí povedlo v myšlenkách vrátit do dětství. Do dob, které už dávno chtěla pohřbít. A snažila se vzpomenout si, za co ji její rodiče – máma a táta, dva bozi na jejím dětském nebi – chválili nejvíce. No ano, vzpomněla si. Nejvíc pyšná na ni byla máma tehdy, když dokázala básničku odříkat lépe než sousedovic Maruška. A hrdý tátův pohled ji hřál ještě dlouho potom, co vylezla na strom rychleji než Tomík. Proto se vždycky tolik snažila porovnávat s ostatními. Chtěla soutěžit a vyhrávat, aby na ni byli všichni hrdí. A později chtěla vítězit nad lidmi, aby dopřála ten pocit hrdosti z vítězství sama sobě.  Hledala si neustále nové a nové záminky, jak se s někým porovnat, jak soutěžit a vyhrát nad ostatními. Jak si dopřát ten pomíjivý pocit vlastní velikosti.

Ale jakmile jednou uviděla samu sebe jako malou holčičku, která se nikdy nedokáže zavděčit taková jaká skutečně je, pochopila. Poznala program, který nosila dlouhá léta v hlavě. A rozhodla se, že už se jím nenechá ovládat. Nikdy nebude lepší než ostatní. Protože život není žádná soutěž. Nejde o to, kdo doběhne dřív do cíle. Ale o to, kdo dokáže s láskou projít všechny překážky.

 

Obrázek: unsplash.com

 

Být zmizelá

Maličké smítko prachu se vířivě snáší k zemi. Padá odkudsi z nekonečna a tančí svůj křehký tanec jako poctu všemu nádherně zbytečnému. V odpověď na lásku, s jakou se smítko odevzdává vzduchu, zasvítil sem jeden jediný sluneční paprsek. Smítko přijalo výzvu a svůj baletní projev obohatilo o hru světla a stínu. Spirálka sem – do tmy, spirálka tam – zpátky do světla. Padalo pořád níž a níž a přitom bylo tak překrásné jako nic jiného v tento okamžik na této planetě.

Malá dívenka se nedokázala od magie světla, stínu, tance a pádu odpoutat. Fascinovaně hleděla na prach, který se snášel k zemi. Na ta drobná smítka, kterých si nikdo jiný nevšímal. A která dokázala tančit ladněji než baletka. Opravdověji. Protože jejich tanec byl prosycen smrtí a konečností. A bylo v tom cosi překrásného. Dívenka se vydala domů, aby nakreslila rej smítek, který jí utkvěl v hlavince. Cestou přeskočila potůček. V proudu se zachytilo jedno malé pírko a voda jej unášela dál a dál. Dívenka zůstala stát. Pírko se točilo, vířilo a klouzalo po vodní hladině. Vyhýbalo se kamenům a nechalo se unášet vstříc netušeným dálkám. Kde se asi zastaví? A dopluje až do moře? Pozdravuj tam!

Teď už dívenka přidala do kroku, začal ji tlačit čas. Čas, který bobtnal a roztahoval se v žaludku. Věděla, že si jde domů pro výprask. Věděla, že zase jde pozdě. Jako vždycky. Máma už ji vyhlíží z okna a zase má stažené obočí. Ach jo. Tak jdem, pírko, smítko i ty, velká koule hnusného času, která mi ležíš v břiše. Když se bojím, tak vždycky břichem.

Dívenka se nepletla. Jen co za ní zapadly dveře, dostala pěknou nálož ostrých slov. Kde se pořád fláká? Co pořád dělá? A proč jí to tak trvá? Musíš pohnout zadkem! Život se s tebou nebude mazlit jako já teď s tebou! Koukej si udělat školu! A pak připrav stůl na večeři. Ale honem, za chvíli je tu táta!!!

Slova se připojila k času a dívenka neměla chuť vůbec do ničeho. Ani do jídla. A přitom byla tak hubená a křehounká. Zrovna jako ta kytička, která se za oknem protahovala v jarním povětří. Dívenka vykoukla z okna. Spatřila malinkého ptáčka, který se koupal v kaluži. Tak rozkošně si probíral pírko po pírku. Vystřikoval kapičky vody, které kolem něj dopadaly jako svatozář. Holčička v úžasu hleděla na tu laskavou harmonii a cítila lásku. Připadala si jako ptáček, roztáhla paže a se smíchem zkoušela vzlétnout.

„Co tu zas děláš?? Tak já ji pošlu dělat školu a ona tu tancuje! To se mi snad jenom zdá!! Co z tebe jednou bude, holka nešťastná! Nikdo se s tebou mazlit nebude!!!!!“

Dívenka svěsila paže, ptáček v jejím srdci ulétl kamsi daleko. Máma to viděla a bylo jí do pláče. Viděla, jak její princezna sklonila hlavu nad úkoly a dva cůpky jí zplihle visely k zemi. Tak ráda by jí vzala do náruče a přitiskla k srdci. Tak ráda by jí řekla, že všechno bude dobré.  Že život není pes. Že bude vždycky její malá holčička.

V tom cvakly dveře a táta se shání po večeři. Konec pohádky. Máma spěchá k plotně. A říká si, že je to tak lepší. Však ať malá ví, co ji jednou čeká. Že život je pes. Že je to dřina a tvrdá práce. Že šťastné jsou jen děti a i ty jen na chvíli.

Ale co se stane s dětmi, když vyrostou? Copak dospělí nejsou velké děti? Když se jako malí naučíme, že život je zlý pes, kdo nám pak řekne, že není, až budeme velcí?