Citlivý chlapec

Bylo to jen malé světýlko. Křehká dušička, která plula nekonečným Vesmírem a byla blažená v obrovském moři lásky. Rozpouštěla se a zase nabírala obrysy, definovala svůj tvar podle množství štěstí, kterým zrovna proplouvala. Ale pak se rozhodla, že její křehkost a citlivost musí projít zkouškou. Že je potřeba zažít utrpení, skrze které pomůže sobě i ostatním. A tak se dušička rozhodla narodit.

Přišla na svět v podobě malého chlapce. Byl menší než ostatní, vypadal tak křehce. Už v porodnici byl jiný než ostatní. Málo plakal a hodně se díval kolem sebe udivenýma očkama. Nechápal, co je to za divný svět kolem něj. Jedinou jistotou pro něj byla máma. Tu jedinou znal. V jejím těle zažíval spojení s Vesmírem, domovem lásky ze kterého přišel. A tak mámu volal co nejčastěji. Ale ona najednou nebyla blízko. Odnášeli ho pryč, píchali do něj jehličky, strkali mu divné věci do pusinky. Nemohl plakat. A on tak moc potřeboval svoji mámu. Svůj Vesmír.

Jak chlapec rostl, nesl si v sobě strach a bezmoc, kterou zažil hned na počátku života. Bál se, že se mu máma ztratí. Bál se, že zase bude sám. A máma byla často unavená, vyčerpaná a zlostná. Nespala, nejedla, nechápala. Chlapeček šílel strachy, co se to s jeho mámou děje. Volal ji k sobě, aby se znovu propojili, aby společně našli lásku Vesmíru. A Vesmír ho vyslyšel. Mámin život udělal tolik kotrmelců, až nakonec zůstali s chlapečkem sami.  Konečně se mohli svobodně propojit. Chlapec byl tak šťastný! Znovu zažíval ten pocit bezpečí.

Jak chlapeček rostl, dával víc a víc najevo svou citlivost. Ve školce nedokázal držet krok s hlučným kolektivem dětí. Potřeboval být aspoň chvíli sám, ve svém světě. Nedokázal nosit oblečení, které ho škrábalo. Nedokázal se bránit útokům ostatních dětí. Nedokázal ustát příliš mnoho podnětů. Nedokázal vydržet sebemenší bolest. Velice často plakal. Slzy byly jediným způsobem, jak mohl ulevit své bolavé dušičce. Viděl, kolik bolesti a trápení působí své milované mámě. Viděl, jak máma musí pořád odrážet útoky okolí. Viděl, jak máma kvůli němu trpí, protože si všichni myslí, že je rozmazlený.

Často byl nemocný. Trpěl dusivým kašlem. Kdykoli ho někdo začal dusit tvrdou výchovou, začalo se mu špatně dýchat. Ale naštěstí jeho máma ho chápala. Máma věděla, že přijal nejtěžší úkol ze všech. Přijal úkol „být jiný“. Rozhodl se prožít svou citlivost. Byl silnější než kdokoli jiný. Nezměnil své chování, ani když na něj naléhali a říkali mu, že chlapi nepláčou. Vytrval ve svých emocích, i když se mu posmívali, že se chová jako holka. Dokázal silou své citlivé lásky rozpustit zeď ,kterou kolem sebe dospělí staví. Dokázal rozesmát mámu, když jí nebylo dobře. Dokázal ustát svou citlivost.

Je velice křehká hranice mezi citlivostí a rozmazleností. Ale citlivé děti nejsou rozmazlené. Ony jen znají všechnu tíhu a bolest světa. A přesto nejsou uzavřené, přesto dávají lásku plnými hrstmi.

Jedna odpověď na “Citlivý chlapec”

Napsat komentář: Meretka Zrušit odpověď na komentář