Doteď byl hodný!

Pevně věřím tomu, že každý rodič už zažil onu prapodivnou situaci, kdy si vyzvedával dítě od babičky (nebo z jakéhokoli hlídání) a zazněla věta: „Doteď byl hodný! Než jsi přišla bylo to zlaté dítě“. A vy jen nevěřícně kroutíte hlavou, když vidíte to malé uječené smrádě, které se vám věší na sukni.

Jakto? Proč? Co to má znamenat??

Mám snad schizofrenní dítě? Nebo mi všichni lžou? Určitě strašně zlobí, jen mi to nechtějí říct. Rodiče všech malých princezen s modrýma kukadlama si mohou dosadit věty typu: „snad ta moje holčička beze mne nepláče“, případně „doufám, že ji ve školce ostatní děti moc nezlobí“. A ono ejhle – malá princezna si dokáže dost tvrdým způsobem zjednat pořádek, srovná do latě všechny kluky a když ji někdo neposlechne, nasadí nejtvrdší kalibr – slzičky.

Jak je možné, že jakmile se děti ztratí z rodičovského dosahu, chovají se najednou naprosto jinak? A naopak – jak je možné, že jakmile se rodič přiblíží zpět, děti se jako mávnutím proutku promění v někoho naprosto jiného?

Kde je tedy ta často vzývaná dětská opravdovost? Autenticita? Nebo je to všechno jinak?

Jsou-li děti s rodiči, jsou opravdové. Svobodně projevují emoce, vyjadřují své touhy a nechávají se unášet všemi proudy své osobnosti. Také si ale zvykly hrát s rodiči „na schovávanou“. Dobře je znají a vědí, kde má máma nebo táta slabé místo. Vždyť pozorováním rodičů tráví celý svůj čas od chvíle, co se narodili. Vědí, že když vykulí oči, tatínek jim dopřeje první poslední. Vědí, že když maminku pohladí a řeknou, že je hezká, dostanou i tu dobrůtku, co jim před chvílí zakázala. A využívají toho vrchovatou měrou.

Jakmile se ale ocitnou samy ve velkém světě – u prarodičů, ve školce nebo na kroužku, musí se začít chovat jinak. Neznají paní učitelku nebo trenéra ještě tak dobře, aby věděly, jak na něj. A tak nasadí ty vzorce chování, které si už stačily osvojit. Vědí, že dospělí chtějí, aby byli hodní. Tak tedy jsou. Vědí, že dědečkovi se neodmlouvá. Tak to nedělají. Hrají role, které jsou prověřené a fungují.  Jsou to procesy, které jim umožní „přežít“ do chvíle, než přijde máma nebo táta a oni budou moci polevit v ostražitosti.

Problém nastane, když dítě vstoupí do interakce s jinými dětmi. Tady už neuplatní vzorec „hodná holka, hodný kluk“. Protože tady chce být autentické. Nemusí před jiným dítětem schovávat svou osobnost. A začne reagovat a jednat podle toho, co se naučilo od rodičů. Jaké vzory chování fungují doma. Například pokud holčička okouká vynucování si věcí pomocí emočního nátlaku, při prvním konfliktu spustí slzičky jako osvědčenou zbraň. Pokud chlapeček vidí, že „pro ránu se nejde daleko“, při prvním konfliktu zatne ruce v pěst a vynutí si respekt silou.

Oni to nedělají se zlým úmyslem. Oni jednoduše dělají jen to, co funguje. To, co okoukali od dospělých.  A tak je na nás, rodičích, abychom plnili svůj i dětský svět emočním klidem, vyrovnaností a láskou. A abychom ukazovali dětem jiné cesty, jak získávat věci a jak se o ně dělit.

A je na nás, kteří provázíme děti, abychom dokázali zakročit tam, kde pozitivní vzory chybí a dosytili láskou všechny vztahy, které jsou kolem nás.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *