Malá hlavička s velkým trápením

Kdo by nemiloval malé děti? Jsou tak čisté, křehké a něžné. Jejich bezelstnost je jejich nejsilnější zbraní. Milují, nenávidí a žijí opravdově. Do všeho dávají celé své srdce a prožívají život až do morku kostí. Je toho tolik, co se od nich můžeme naučit. Je toho tolik, co nám mohou dát.

Není v naší moci uchránit děti před vším, co se jim může přihodit. Někdy je to ošklivý pád z dětské houpačky. Jindy je to zlá učitelka ve školce. Když malé děti narazí do zamotaného světa dospělých, bývají to nárazy tvrdé a bolestivé. Někdy po nich zůstane jen rozbité koleno a pár slziček. Ale jindy je trápení větší a usadí se v človíčkovi někde hluboko. Tak hluboko, že je těžké se k tomu dostat a ještě těžší je to trápení opravit.  A právě tady může pomoci citlivý dospělý, který ví, jak na to.

Když můj syn, můj malý človíček, začal chodit do školky, nebylo mu z toho hezky. Najednou jsme jej vytrhli z pohodlné bavlnky, ve které si jen hrál nebo odpočíval. Teď jej čekala paní učitelka, která jej pořád strašila a vyhrožovala mu. A on byl na ni úplně sám. Byl to nerovný boj. Paní učitelka jej děsila a na pomoc si volala čerty a bubáky. „Když budeš zlobit, zvednu telefon a zavolám čerty! Když budeš moc dlouho na záchodě, přijde si pro tebe bubák!“ Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, proč se najednou můj človíček bojí sám v tmavé chodbě a proč má problém dojít si na záchod. Měl trápení a nedokázal ho vyjádřit.  Později jsme zakročili a změnili jsme školku. Ale problém zůstal. Nová paní učitelka byla sice moc hodná a snažila se problém napravit, ale  když něco nejde vyjádřit slovy, nemůžete to slovy ani napravit.

A tak přišly ke slovu čáry a kouzla. S jejich pomocí se mému človíčkovi konečně ulevilo a bylo mu zase na světě dobře. Nepodceňujte sílu kouzel! Děti jim bezmezně věří, a proto dokáží opravdu zázraky. Človíček neuměl psát, a tak jsme malovali. Namaloval mi svou buclatou malou ručičkou tu zlou paní učitelku a tu ošklivou školku. Vybral si červené barvy a na pastelku tlačil tak silně, až protrhl papír. Pak jsme obrázek spálili v ohni a popel vysypali do řeky. Školka i učitelka byly pryč. Človíčkovi se ulevilo a zase se dokázal radovat a chodit do světa s úsměvem.

Někdy nestačí o trápení mluvit. Někdy je trápení větší než slova mohou říct. Někdy musí přijít na řadu něco, co nás přesahuje. Ale něco, čemu opravdu věříme. A děti věří. Věří, že zázraky se dějí. A zázrak je každé další uzdravení, kdy z malých človíčků padají trápení pryč. Nemusíme mít doma uzlíčky nervů. Pomozme jim stát se zase človíčky, kteří nás toho tolik učí o světě a o síle zázraků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *