Piedestal pro mrtvé

„Prožil jsem karneval života v nekonečné nicotě, temný a prázdný…“ Tak pravil klasik. A snad nic neděsí víc, než představa, že až zhasnou světla na posledním bále, my zjistíme, že jsme místo tance seděli celou dobu u zdi a čekali na vhodnou chvíli. Čekali jsme, až někdo přijde. Čekali jsme, až zahřmí. Nebo až bude pátek.

Valnou většinu z nás tíží vzorce chování, které jsme zkopírovali z chování někoho, kdo nám kdysi byl blízký. Vzali jsme si pro sebe, co jsme považovali za nutné. Ale my nejsme ani naše maminka, ani náš tatínek…. Nejsme ani jeden z našich příbuzných nebo někdo, kdo s námi žil a byl, když jsme byli malí a bezmocní. My jsme my. A cizí chování nám neprospívá. A zbavit se jej nedokážeme nebo spíš ani nechceme, je to přece tak bezpečné, pohodlné a známé.

Ale pokud snad přece jen chceme někdy v životě ochutnat jiskřivý koktejl opravdového štěstí, musíme sebrat všechnu odvahu a vykročit na pravdivou pouť. Na té pouti budeme povětšinou sami. A možná potkáme i přátele. Ale střezme se peidestalů, na kterých stojí naše mrtvé modly.

Kdykoli v životě potkáme někoho, kdo se nám bude zdát úspěšnější nebo spokojenější než my samy, nesnažme se ho uctívat nebo opěvovat. Neberme si z něj příklad. Byla by to zase jen další modla do sbírky.

Můžeme potkat mnoho a mnoho duchovních učitelů a lidí, kteří „něco“ dokázali. Ale nedělejme z nich bohy. Oni ani nejsou. Jsou to lidé jako my. Úplně stejní. I když jsou to třeba slavní zpěváci, známí politici nebo šamanské kněžky. Dokázali rozvinout to, co umí nejlépe. A to je to jediné, co bychom si od druhých lidí měli vzít – chuť a touhu pracovat na tom, co je nám blízké a co umíme nejlépe.

Napsat komentář