POHÁDKY PRO DĚTI, KTERÝM TOHO RODIČE ŘEKLI PŘÍLIŠ MÁLO O SVĚTĚ

Balada o dívce s příliš velkým srdcem

V jedné malé chaloupce na okraji poslední vesnice v království žila velmi chudá dívka. Otce nikdy nepoznala a maminka jí zemřela, když byla ještě mladá. Dokud žily spolu, živily se všelijak. Maminka chodila od domu k domu a posluhovala. Tu pomohla s velkým prádlem, onde zase zametla dvorek. Za každou těžkou práci doufala v drobnou odměnu, často se jí však nedostalo ani slov díků. A tak chodila dál a doufala, že její udřené ruce budou stačit k tomu, aby dceři přinesla alespoň okoralou skývu chleba. Dcera zatím chodila do lesa a hledala lesní plody. Mnohokrát se stalo, že ženy neměly k jídlu celé dny nic než pár bobulí a drobky ze světnice. Jejich dům se krčil u staré hrušky, která už dávno nenesla žádné ovoce. Byl schoulený k jedné straně, jakoby potřeboval odpočinout. Obě ženy se snažily seč mohly, aby jejich živobytí nepozbylo důstojnosti. Maminka dceři často připomínala, že jsou služebnice, nikoli služky. A že sloužit je nejvyšší umění. Přišel však den, kdy už ani slova nepomohla a matka ulehla na smrtelné lože. Měla tak veliký hlad, že už nedokázala vstát. Dcerka se snažila, aby mamince alespoň trochu ulevila a přinesla jí čistou vodu. Ta na chvíli ošálila stažený žaludek a maminka otevřela oči. „Dcerko moje, mrzí mne, že tě tu musím zanechat. Nezapomeň však nikdy na to, že sloužit je nejvyšší umění. Dávej lidem dobro a jednou se ti jistě odmění. Buď milá a šťastná!“ Pak maminka zavřela oči a naposledy vydechla. Její duše vylétla do nebes a usadila se v koruně staré hrušky. Po mnoho dní dcera truchlila a plakala hořké slzy. Neměla nic než své čisté srdce. V truhle nezbylo ani drobeček chleba, les byl toho roku chudý na dary. Se staženým žaludkem a bolavým srdcem se dcera vydala do služby, doufajíc, že dostane alespoň hrnek čaje. Chodila dům od domu a prosila o práci. Nabízela své mladé ruce ku pomoci, avšak nikdo její služby nechtěl. Když už jí přeci jen nechali na dvorku štípat dříví, jakmile práci vykonala, zle ji vyhnali. Dcera se však nevzdala. Pamatovala na matčina slova, že s dobrým a čistým srdcem na dlani nakonec dojde svého štěstí. Tak přišla až před veliký dům, který stál uprostřed vesnice. Srdce se jí zachvělo, protože nikdy neměla odvahu vstoupit na jeho dvůr. Byl tak veliký a temný, že by postačil skrýt jejich drobnou chaloupku. Zaklepala na dveře a čekala. Srdce v ní bušilo jako splašený pták a ona neustále pamatovala na to, že má čistou duši, se kterou přišla sloužit. Otevřel jí postarší muž, který v tom domě už léta pobýval sám. Nevlídně se zamračil a zeptal se jí, co tu pohledává. Dívka už neměla, co ztratit a tak vyložila muži celý svůj příběh. Vypověděla, jak jí chudobná matička napokraji smrti poradila, ať vždy slouží z celého srdce tak, jak dovede nejlépe. Muži se podivně zablesklo v očích a pozval dívku dál. Dívka poklesla v kolenou, jak ji ohromila velikost domu a skvělý lesk obrazů v pozlacených rámech. Ze stěn shlížely přísné ženy a důstojní pánové. Muž ji chvíli pozoroval a pak se široce usmál. „Žiji tady už roky sám, pouze v této ponuré společnosti. Nechtěla bys sloužit u mne?“ Dívka neváhala a okamžitě přikývla.

Čas plynul. Dívka se neměla u muže zle. Dal jí čisté oblečení, jíst mohla dosytosti. Brzy se její vyhublé tělo zaoblilo a dívka pocítila neznámý příval energie a síly. Zastala práce za deset služebných, od rána do noci vyvářela, prala, cídila a starala se o celý dům i zahradu. Nikdy si na nic nepostěžovala a vždy vstávala s úsměvem. Sloužila celým svým srdcem a radostně myslela na maminku a její rady. Pak se zdálo, že se i na ni konečně usmálo štěstí. Muž ji požádal o svolení vzít si ji za ženu. Takové cti se nedostalo žádné jiné! Dívka z chudé chaloupky byla šťastná a točila se jí hlava. Toho dne, kdy souhlasila, že si muže vezme, vypravila se k staré chaloupce, kde kdysi žila s maminkou. Posadila se pod starou hrušní a vyčkávala, až se objeví maminčin duch. Vyprávěla jí pak o svém štěstí a radostně děkovala za dobré rady. Konečně došla svého štěstí. Duch maminky se však neusmíval. Dívka si pomyslela, že je to zřejmě proto, že je maminka smutná, že nemůže být na její svatbě. Hodila starosti za hlavu a vydala se zpátky k muži.

Po svatbě se její štěstí ještě mnohokrát znásobilo, když poznala, že pod srdcem nosí nový život. Bude to silný chlapec, dědic a po něm ještě děvčátko jako květ. Dívka byla přešťastná. Splnilo se jí to, v co ani nedoufala pomyslet. Celé dny běhala kolem dětí, uklízela, vařila, prala a starala se o zahradu. Práce bylo nad hlavu a dívka si v samém shonu nevšimla, jak roky plynou. Děti vyrostly a odešly z domova, muž zestárnul. Práce však neubývalo a dívka – teď už dospělá žena – začala být unavená. Občas si pro sebe tajně ukradla chviličku, kdy si jen tiše sedla do kouta a z očí jí kanuly slzy. Sama netušila, odkud se ty slzy berou. Měla vše, po čem kdy mohla toužit, žila podle rad maminky a stále měla čisté a dobré srdce, které ochotně rozdávala. Tak proč ten pláč? Ale neměla kdy na to myslet, sotva usedla na stoličku, už jí volal manžel, aby mu podala to či ono. Načechrat podušku, poklidit v síni, připravit oběd….. Čas plynul a mladá žena se velice proměnila. Podobala se teď velmi své mrtvé matce. Chodila sehnutá k zemi, ruce měla udřené. I když měla co jíst, její duše hladověla. Až jednoho dne se únavou sesunula k zemi. Nedbala zlostného povyku, který dělal manžel kvůli studené polévce. Ležela a plakala. Netušila, proč není šťastná, když dělala vše správně.

A v tu chvíli si vzpomněla na starou hrušeň. Z posledních sil se dobelhala pod hrušeň, která už byla suchá a jen vítr skučel ve větvích. U hrušně usedla a byla připravená zemřít. Její maminka ji pozorovala se smutkem v očích a plakala společně s dcerou. „Ach, dcero moje milovaná, jak zle jsem ti tenkrát radila! Nebylo správné sloužit celým svým srdcem. Sloužit je nejvyšší umění, avšak služebník nikdy nesmí zapomenout sám na sebe. Dcero moje, měla jsi příliš velké srdce a to jsi ochotně rozdala každému, kdo o něj ani nežádal. Výměnou jsi chtěla pohodlí, jistotu a bezpečí. Ale dostala jsi také strnulost, dřinu a bídu. “ A tak společně plakaly, udřená žena a duch maminky. A jen vítr v koruně stromu tomu přihlížel.

Jak dopsat konec příběhu? Je to jen na nás. Každá z nás má tu ženu v sobě. Každá z nás občas sloužíme víc, než je zdrávo a zapomínáme na sebe samu. Je důležité uchovat si čisté srdce, ale je důležitější dát jen to, co máme. Uchovejme si svá čistá srdce především pro sebe, dávejme světu jen to, co zbývá navíc. Nemusíme pak chtít nic výměnou za své srdce a práci, protože nám nic nebude scházet.

Napsat komentář