Už NIKDY nebudu milovat

„Už nikdy nebudu milovat!“ křičela v slzách, plna bolesti a šíleného zármutku. Měla srdce rozervané na milion kousků, které ten náraz rozmetal po celé galaxii.

Všechno začalo o mnoho let dříve. Tehdy, když na její srdce zaklepal osud.

Setkali se na jednom z mnoha večírků, které se tenkrát na kolejích konaly. Bylo to začátkem zimy, kdy čerstvý sníh křupal a ze stánků voněla perníková srdíčka. Večírek byl jedním z těch, kde se potkávají osamělí lidé s prázdnými pohledy. A tam se jejich oči střetly a Ona věděla, že potkala svůj osud. Ve dveřích stál On. Měl divoký pohled hlubokých černých očí a když si z havraních vlasů setřásal první sníh, jí se slabostí podlomila kolena. Neomylně zamířil k ní a bezostyšně jí zašeptal do ucha hlubokým hlasem: „Dnes večer jsem tu jen kvůli Tobě“. Ucítila směs mužného parfému a cigaret a věděla, ach bože, že už nikdy nechce patřit jinému muži.

Stalo se, co se stát muselo. Oba bezhlavě propadli té nejsyrovější vášni, jaká kdy pohltila Zemi od dob vyhnání z Ráje. Celé dny i noci (bože, těch nocí!) hladově zkoumali svá těla i duše jako poslední trosečníci, které jejich postel unáší do hlubin Vesmíru. Neexistoval pro ně jiný svět. Neznali nikoho a nic jiného. Věděli, že byli stvořeni jeden pro druhého. Věděli, že od počátku věků byli stvořeni pro to, aby se milovali. Byla to vášeň, která dokáže zažehnout věčný plamen. Nebo spálit všechno na popel.

A tehdy On poprvé ucítil strach. Ten pocit jím projel jako ledové ostří a bodl ho přímo do srdce. Bál se, že by se měl vázat. Bál se, že by měl už navždy patřit jediné ženě. Bál se ztratit svobodu. Bál se její nespoutanosti. Bál se, že mu uteče. Bál se, že ho zradí. A tak zradil první.

To odpoledne bylo stejné jako všechny před ním. Jela domů autobusem, nevnímala svět kolem, snila a četla. Když zvedla unavený pohled od knihy, její oči se střetly s jeho pohledem. Byl tam. S jinou dívkou. V tu chvíli se pro ni zastavil čas. Srdce přestalo tlouct a než se znovu rozeběhlo, Vesmír se pootočil kolem své osy. Jak jí to mohl udělat? Jak ji mohl zradit? Jak mohl líbat jiné rty?

Mnohokrát na něj od té doby myslela. Často si přála znovu ho potkat. Chtěla si vzpomenout na to, co bývalo jejich světem. Chtěla mít jeho paže ovinuté kolem svého těla. Stále cítila jeho vůni. A roky ubíhaly. A on mlčel. Občas se minuli ve městě, ale když se potkali, zvony nezněly a vzduch se nechvěl.

Až jednou neodolala. Zvedla telefon a vytočila jeho číslo. S bušícím srdcem čekala, co se stane. A jakmile zvedl sluchátko, věděla (ach bože), že opět roztočila Kolo osudu. A tak se znovu setkali. Po dlouhých letech byli oba nejistí. On se raději skryl do kuchyně za vůni čerstvé kávy. A ona utekla za zasněný pohled z okna. V tu chvíli jí bezděky ze rtů splynulo pár francouzských veršů. A on se zastavil v půli kroku, káva v jeho rukou se zachvěla a on se bezmocně mocný vrhl k jejím nohám. Všechny ty roky, kdy na sebe čekali a snili o sobě a milovali se, byly pryč. Zůstali jen oni dva a jejich láska. Vzduch zezlátl a oni dýchali čiré štěstí. Splynuli v největší extázi, kterou si kdy mohli přát. A když mu pak, znavená láskou, usínala v náručí, i mraky zakryly slunce, aby jim dopřály soukromí. Jejich duše tančily společně.

Ona se rozloučila a s úsměvem na rtech šla vstříc novému životu. Věděla, že On je její láska, její život, její všechno.

On mlčel.

Když mu později volala a psala dopisy, mlčel. Když čekala pod jeho okny, mlčel. Když ho hledala, mlčel. Později si dodala odvahu a zeptala se přítele, co se stalo s mužem jejího života. Přítel se smutně podíval a pak jí řekl to, co už beztak dávno věděla.

Oběsil se.

Jednoho podzimního dne za úplňku si sáhl na život. Zemřel tak blízko jejích oken, že ho téměř mohla spatřit. Vykřikla. Její srdce zemřelo s ním, oběšené na konopném laně. Už NIKDY nebudu milovat.

Ale ona nezemřela. Žije. Miluje. Už nemiluje tou vášní, která by bořila světy a pálila mosty. Ale ví, že její láska nikdy nezmizí. Že je vepsána v kronice světa. A že dala křídla svému srdci. Tomu, které přes bolest vzlétlo až do nebes, a které bude navěky zpívat, jako když sám život tepe křídly do věků.

 

Obrázek zdroj: https://pixabay.com/cs/l%C3%A1ska-zem%C5%99el-k%C5%99%C3%AD%C5%BE-trn%C3%AD-koruna-699480/

 

 

Napsat komentář