Žena ohně

Neumím meditovat. Moje myšlenky lítají od žehličky až ke knihám.  Miluju dlouhé sukně, ale cítím se v nich jako balón. Vonné tyčinky mi většinou smrdí. Místo zeleného čaje si někdy dám kafe. Z možností „veganský párek“ a „špekáček na ohni“ si vždycky vyberu tu druhou. Nevím, jak se vaří cuketová polívka. Připadám si jako rebel, když si občas zeleninu v obchodě nedám do plastového pytlíku. K smrti mne nudí duchovní filmy o Zeleném životě.  Moje emoce lítají jako na houpačce a občas je ze mne žhavá sopka. O sopečné erupci se pak ještě dlouho mluví mezi sousedy. Nejradši mám kraťasy a vytahané triko s flekem od piva.  Neumím jen tak „plynout“, potřebuju akci, činnost, děj a náboj.

Asi prostě nejsem duchovní.

Ne. Nejsem duchovní žena tak, jak se to teď stalo moderní. Ale já jsem duchovní. Po svém. Bez masky! Duchovní může být každý, kdo cítí, myslí, vnímá a miluje. Duchovní je každý po svém. Každý, kdo v srdci cítí lásku a kdo chrání slabší. Každý, kdo uctívá sám sebe. Kdo miluje svou krásu a jedinečnost. Každý, kdo ví, jakou zodpovědnost má za svůj život.

Nemusím být duchovní a éterická. Stačí, když budu vyzrálá a zodpovědná. A k tomu mi stačí láska k sobě.  A ticho v lese. A oheň. Se špekáčkem. A k tomu pivo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *